“Pac, pěkně počkej,” pravím psovi, “páníček přijde po práci. Pracuje přesčasy, pitomec. Pak půjdeme prohnat prasátka, ptakopysky, pakoně plus pošťáka po poli”. Pes přikývne. Přemýšlivě pohlédne po provensálské pečeni, po pečení ponechané pod pokličkou poblíž příborníku. Pravděpodobnost průšvihu promptně překračuje padesát procent. Popadnu pečeni, připraven překazit psovi plány. Pes pozoruje pečeni, přikyvuje. Pochopil. Počne panáčkovat, prevít. Položím překážející pekáč, pokleknu, poškrábu psa, pohladím po packách, podrbu po páteři, polechtám po pyscích. Pěkně přede. Přede? Pes přede? Podivné… Pojednou pes prchne. Poznání přichází pomalu – popadl pečeni, potvora pohotová. Prohledávám pokoj, proklínám psa, perkele! Postupně pročesávám perimetr. Počínám propadat panice. Pak pohlédnu pod postel, pes pozoruje páníčka postranním pohledem, požírá poslední pozůstatky pečeně. Pěkně prohnaná potvora! Potřebuju panáka…
Pokračování příště…
waůůůůůů – konečně zase něco o psovi…. parádní příběh, prosím pokračování….
Proboha proč? :-)
protože podobný praštěný pakárny přímo papám…..:-P
pro potěšení přítomných psic pokračování postupně porodím… :-) prosím pozor, původní příspěvek prakticky pokračování popírá – pečeně požrána…
Ale co bych neudělal pro věrné čtenáře (tohle už fakt na „p“ napsat nešlo), zkusím pokračovat :-)