Upozornění: toto je experiment, zcela mimo klasické zaměření mého blogu, zcela mimo můj styl a naprosto bez návaznosti na realitu. Pokud se nejmenujete Beby, tak jej ani nečtěte, byl by to pro vás ztracený čas. Jde jen o sázku, nebo spíše o hec…
Jako teda dneska, dneska se fakt dařilo, to ti povím, to už dlouho nebylo, aby se takhle dařilo. Teda ne že by se dařilo fakt všechno, na co sem šáhnul, to ne, to by bylo podezřelý, ale když se to tak zprůměruje, tak průserů bylo jako teda míň než vobvykle a naopak sem teda skóroval fakt častějš, než je zvykem. Teda zvykem, vono znáš to – když se to nějak vošmelcuje, a vono to nakonec projde, tak se to bere jako prostě dobrej mečbol a nějak to dopadne. No ne? Ti ale povim, dnešek se prostě poved, to nemůžu popřít. Co bych se nepochlubil, vod toho tu přece kecáme, ne? A hele, hubu drž, dneska platim, tak poslouchej. No ne?
Hele, už jak sem ráno vstal do roboty, to už bylo jako fakt dobrý – Andula ani nějak moc neremcala a zmákla k snídani celkem slušnou kejdu. No, na vomeletě se toho moc zkazit nedá, to je fakt, ale beru to, jak to přijde. Takže ráno fajn a jdem si píchnout. Jak sem dorazil do drátovny, hned si mě volal starej na kobereček. No ty vole, to smrdí průserem, ale jeden si zvykne. Tak k němu naklušu, no ne, a von že prej jako jestli sem tam spokojenej a tak vůbec. Sem začal větřit nějakou levárnu, to není normální, aby takhle na našince cukroval, no ne? Tak povídám vopatrně, že jako si nestěžuju, že jako našinec si ani stěžovat nemůže. No, starej na to, že jako je tu pro nás, že nám jako se na něj vobrátit, kdyby se něco sralo, že jo. To už bylo víc než podezřelý, tak sem radši s poklonama vypad. Jeden nemůže bejt dost vopatrnej, že jo.
Ale nedalo mi to. Přece jenom, takový vobstrukce si starej schovává spíš pro honoraci z vokresu a ne pro takový nuly, jako sme my ve šroubárně, to je jasný. Sem se po tom ani nemusel nějak moc pídit, páč za chvíli naklusala Janička a že prej mám jako na vrátnici telefon. To sem eště nezažil, co mam mobil, tak mi nevolaj ani na něj, natož na vrátnici… No, nebudu to protahovat, sem tak zaběh a na druhym konci drátu nějakej kravaťák vod konkurence a jestli bych jako prej neměl čas, že by jako měl dojem, že bysme si jako mohli promluvit. No neber to, ne? Tak sem za hodku seděl místo v kantýně v Hiltnu, lil do sebe kafe za půl mý měsíční vejplaty a poslouchal, jak si jako voni vážej mejch shopností a jak by je rádi využili a zaplatili daleko líp, jak starej u nás. No poslechni, kdo by si to jako rád neposlech, no ne? Kór když ten kvádronoš platí, tak co bych jako řešil. Hele, ale jako blbej, blbej taky nejsem. Sem se ho ptal, co by to jako obnášelo, co bych u nich jako dělal a měl na starost a vůbec. No z něj to lezlo jak chlupatý deky, pomalu jak dyž stará hledá vejmluvu, proč mi dneska nedá, no znáš, ne? Sem nakonec dostal takovej dojem, že von ani tak jako nestojí o mě, ale spíš chce nakrknout našeho starýho. Hele, sice jako dělam ve šroubárně, to jo, ale vyhodit mě nemůžou jen tak. Tenhle by to moh zkusit během třech měsíců kdykoliv a prošlo by mu to, no ne?
No, tak sem mu poděkoval, dorazil dortík, nějakej šuchr nebo co to bylo, a vyrazil zpátky do rachoty. No, nebudu kecat, voni tam na mě už čekali. Normálně jak na vizitu, nastoupený celý vedení. I starej tam přešlapoval a dělal, že de jako jen tak kolem, víme? No to byla estráda, sem eště neviděl. Hele, tos měl vidět, jak byli vykulený, dyž sem jim povídal, že je rád vidím a že sem za nima chtěl zrovna jít. Absolutně netušili, která bije. Teda ne, že bych si tak fandil, sem normální, no ne, ale vypadli jak kuřata bez kvočny a to byl pohled fakt hodně pěkněj. No, povídám starýmu, sem vám chtěl jako říct, že se mi u vás líbí, vo tom jako žádná. A von na to, to sem rád, věřím, že nám to vydrží. No, pokecali sme pěkně, vo tom žádná. Hele, vono došlo pivo, to teda zkrátim, tady je to jak U Suchánků… No zkrátka – nakonec mi, ty vole, přidal, a ne jako pár kačen, ale pořádnej vejvar, akorát to nesmim nikomu říct, páč by tam pak chtěli makat všichni a tak velkou šroubárnu nemáme, no ne?
Hele, ale to eště jako není všechno. Šli sme to voslavit, to se musí. I starej přišel na jedno, ale ňák mu ta čtvrtá cenovka nesedla, je už dost zhejčkanej. No, pak du v náladě domů, stará ve dveřích, vypadá jak ta, no, jak vona se to, jo Nemesis… Neznáš? Si doplň vzdělání, to byla ta bohyně pomsty a eště něčeho. No zkrátka Nemesis mi málem jednu lískne, než sem jí jak stačil říct, že sem dostal přidáno a vůbec nemá proč vyšilovat. No, vzala to, aby ne, no ne? Hele, ale jako zase sem slušně vychovanej, fotr na to dbal, tak to tady zapíchnu, nebudu rozvádět další situácie, no ne? Hele, ale eště neska nemůžu pořádně chodit, vole, no kapišto, ne?
A teď si dej eště jedno na mě, než mi zase seberou prémie, teďkon na to mám, tak pingl, pohni sebou!
Tento příspěvek byl napsán na žádost kamaráda Bebyho, který prohlásil, že mé knižní výrazivo je „k zblití“ a který nevěří, že bych byl schopen mluvit, natož psát, „normálně“. Tak jsem tedy přepsal (a lehce básnicky upravil) jeden příběh, zcela mimo skutečnost, do lidové formy a doufám, že to moji shovívaví čtenáři přežijí… :-)
