Máma říkala, že bych neměla – Kultura, přátelé, kultura! :)

Jak jste si asi stačili všimnout, v poslední době mne hned tak něco nepřinutí sednout a pokusit se vzpomenout na pravidla pravopisu – jinými slovy: napsat něco “jen tak” na blog. Je to smutné, ale je to tak – píšu převážně nezáživné články pro záživná média (překlad: o čemkoliv, pokud je to placené) a na takové to “odpočinkové blogování” není energie. Ovšem právě jsem se vrátil z hradu (ok, z Malostranské) a jsem nadšen – A studio Rubín uvádělo dámy z Partidy (jak se to herdek skloňuje?) ve hře: Máma říkala, že bych neměla od Charlotte Keatley. Abych nezačal moc nadšeně: Bylo to legen… (počkejte si na to)

S přehledem vyprodané představení v komorním prostředí A studia Rubín (ok, je to sklepení, ale má úžasnou atmosféru) patří k zážitkům, které nelze než doporučit. Už název “Máma říkala, že bych neměla” výstižně shrnuje děj – před vámi se střídají krátké scénky ze života čtyř generací jedné rodiny, tu veselé, tu dramatické, ale vždy precizně vypointované. Některé z nich vám “dojdou” až v kontextu dalších, z jiných zamrazí rovnou nebo naopak vyvolají salvu smíchu – velmi umírněného smíchu, to je asi jediná nevýhoda maličkého prostoru Rubínu – člověk se tu pomalu bojí zakašlat, aby mu nespadl strop na hlavu… To je ale jediná výtka, kterou budu mít (a upřímně, v Národním by zase hra tak nevynikla). Takže – jste připraveni na porci bezbřehého obdivu a nadšení? Tak jedeme dále!

O čem to všechno je?

To tak, prozrazovat děj a pointu, to teda ne! Šup pro lísky a podívejte se sami :) Stručně řečeno – uvidíte 4x tu samou ženskou logiku (ano, je to oxymóron) ve čtyřech odlišných časech. Od maminčina andílka přes vzdornou puberťačku až po matku a jejího malého andílka a jedeme znovu. Jo, jednou na pozadí zní bombardování Londýna a jindy z rádia “řve” punk (podobnost čistě náhodná), ale vztahy jsou stále stejné. Nejúžasnější je v tomto “matka rodu” Doris, jejíž proměna z přísné matky ve značně rozmazlující babičku (výborně se bavící hubatostí své vnučky), je naprosto přesná a okouzlující. O malém bonbónku na závěr nemluvě, ale na ten si počkejte sami! A to je její představitelce teprve 25 let :) No, zkusil jsem to, ale fakt nelze popsat děj bez toho, abych vám zkazil zážitek, takže vzhůru k herečkám (krásný slovní obrat).

Kdo tam?

Osoby a obsazení stojí za více, než krátkou noticku. Máma říkala… (zkracuji) je výhradně dámská záležitost (předem podotýkám, že jsem se stihl za představení 5x zamilovat, takže pravidelní čtenáři blogu již tuší.) a dámy z Partidy toho náležitě využily. Na jevišti se tak představí čtyři generace “matek a dcer” (všechny v obou rolích) a o doprovod se stará “dobový rozhlas” v nenapodobitelném podání Alžběty Somorovské (odkaz vede na Youtube, rozhodně navštivte). Mimochodem, Alžběta si během večera střihne více hudebních žánrů, než vystřídají všichni suprstár za celou sezonu – od klasiky 30tých let po zlatá osmdesátá – a ten rozsah by jí mohl závidět i božský Kája.

Magdalena Bianka Ištoková hraje asi nejroztomilejší, a pro mne v některých okamžicích i nejdepresivnější, postavu ve hře. Malá Rosie je nejmladší zástupkyní rodu, takže i nejbližší dnešní generaci. Ve společných scénách (kdy všechny slečny vystupují jako devítilété) je ona tou odstrkovanou a tu z jejího projevu běhá mráz po zádech.  Hmmm, koukám, že už zase píšu jako kniha… Zkrátka malej sexy diblík s takovejma těma občasnejma emo depkama. Hmmm, to bylo zase až moc lidové… Ale chápete, ne?

Diana Šoltýsová jako Jackie mi byla po celou dobu krajně nesympatická a přitom je to taková milá slečna :) Zkrátka krásně zahraná mrcha, i když se vlastně řídí radou své matky a snaží se to “dotáhnout dál”. Pokud se nemůžete zbavit dojmu, že “už jste ji někde viděli”, tak napovím – Činoherní klub a Nebezpečné vztahy. Pokud bych měl vybrat jednu scénu, pak rozhodně narozeniny Rosie (až uvidíte, poznáte) – to byl zážitek na panáka.

Michaela Badinková v roli Margaret předvádí, dle mého, nejemocionálněji vypjatou postavu. Neskutečným způsobem zahraná matka, po většinu času se nacházející v situacích, kdy by většina z nás a) vyhledala Chocholouška b) zfackovala vše kolem :-) Pozorovat Michaelu na jevišti má ale jednu nevýhodu – pokud je na scéně, těžko se soustředíte na ostatní :) Její herecký projev je komplexní a fascinující – i nejdrobnější gesto má svůj důvod a je zcela opodstatněné. Jo, rozbrečela mne, dvakrát :) Ostatně mám dojem, že je z celého spolku nejznámější – Veverka z Jak básníci neztrácejí naději či Lenka z Ulice (kde hraje spolu s Biankou, jediný důvod, proč si dneska pořídit TV…).

A konečně Doris – Henrieta Hornáčková (všimněte si odkazu, už 2 roky tam mají chybu…), jakožto zakladatelka rodu, projde za večer nejvíce proměnami – od mladé maminky po lehce otravnou prababičku a něco navíc (ano, už upozorňuji na “bonus” podruhé, ale stojí za to). Stejně jako ostatním jí všechny role bezmezně uvěříte a v některých okamžicích bych se nebál napsat, že “hru táhne”. Ostatně za celou dobu skoro “nesleze z jeviště” (to si nestěžuju, naopak). Jako nejlepší část její role vidím babičku (tedy krom “bonusu” – ten je bezkonkurenční a v kontextu předchozího aspiruje na herecký výkon roku (poznámka: třetí upozornění, poslední)) – na babče je vidět, jak si posun rolí v rodině užívá a budete se s ní lehce cynicky bavit :)

Herecký koncert

Všech pět slečen dokazuje, že i v současné herecké generaci není o talent nouze. Jen si musíme počkat, až bude “objeven” i pro televizní obrazovky a tím i pro širší publikum. Skoro mi už došly superlativy, po předchozí chvále, ale stejně dodám: závěrečný aplaus ve stoje byl více než zasloužený. Všechny slečny (ano, jsem starší než ony, tak mohu psát “slečny”, aniž by to znělo drze) hrají nádherně a “na doraz” (alespoň mne to dorazilo). Jeden si při tom pohledu uvědomí, proč ho nevzali na DAMU… :-D Ale upřímně – tohle byl úžasný zážitek a těším se na repete.

Smát se či brečet?

Ještě drobné upozornění a dám už pokoj. Hra patří do kategorie “skrytě nebezpečných” – sice se budete smát a bavit celý večer, některé momenty ale zamrazí a až budete po představení přemýšlet o tom, co jste viděli, můžete se snadno přistihnout, kterak bloudíte Po Opyši a zamyšleně vrážíte do zdí. Hravou a zároveň velmi reálnou formou se zde střídají archetypy známé každému z nás a opět mi nezbývá než smeknout (už zase…) před všemi herečkami za výborné ztvárnění (tak mne napadá, že bych ten klobouk měl nechat ležet – se mi nevyplatí ho furt nasazovat…).

…dární! (dočkali jste se :-D). Ještě teď tleskám.

Takže na co čekáte? 26.11.2009 na stejném místě v 19.30 a růže s sebou! A nezapomeňte na rezervaci (ten šílenec, co rezervoval 2 hodiny po dnešním představení, jsem prosím já…), lísky na místě určitě opět nebudou.

PS: jednou jedinkrát jsem v předchozím textu kecal… V komentářích očekávám korekci… Řízku, Beby, Isch? :-)