A řeknu vám, přátelé, jsem rád, že je zase na rok pokoj… Šiby, ve vztahu k veterinářům, dělíme na flegmatické, cholerické a Arčiho. Jediný doktor, který s Arčim vyjde a přežije, je asi MVDr. Čáp z kliniky V Kolmé. Tento pán již po příchodu šiby do ordinace prohlásil: No jo, šiba, to jsou strašný hééérečky. Načež fláknul s Arčim o stůl a pravil: A ani se nehni, potvoro. Překvapivě to zabralo a chodíme k němu rádi. Žel dnes neměl službu a my bohužel přeočkování potřebujeme kvůli výstavě v Olomouci. Inu, zašli jsme ke konkurenci. Která na nás hodně dlouho nezapomene… Máte rádi akci? Tak čtěte dál…
Rodeo začalo už daleko před veterinou – šiby jsou tvorové velice inteligentní, takže Arči poznal, která bije, už když jsem pro něj dorazil domů kolem poledne… Ale – pamlsky a krátké vodítko dávají jistou míru kontroly nad psem, takže jsme nakonec k ordinaci došli.
Do ordinace jsem ho ale skoro nedostal – zasekl se před dveřmi a tak silně trhnul vodítkem, že ho přerval a upaloval k Neumětelům… Skrz dvě křižovatky (naštěstí směrem, kterým nic nejezdí). Docela adrenalin… Pak se tedy milostivě nechal přivolat a v náručí dotáhnout do ordinace.
Tam sehrál další scénu na téma „strašně moc ukřivděná šiba, který každý jen ubližuje“. Řev až na Václavák… Upozorňuji, že tou dobou na něj ještě nikdo nesáhl… Doktor se k němu bál přiblížit… Stačilo, aby Arči otočil hlavu a felčar byl hned metr od stolu… Marně jsem jej (felčara) přesvědčoval, že Arči nekouše. Nevěřil.
Inu nezbylo, než přistoupit k metodě tvrdé ruky – vzal jsem tu vřeštící kouli za kůži na krku, odnesl kus od stolu a klidně mu vysvětlil, že se mu nic nestane – ale jen v případě, že se uklidní. Následně jsem postavil zcela kamennou šibu na stůl a veterinář, Arčim okázale ignorovaný, mu píchnul injekci. Arči ani nemrknul. Následně olíznul totálně konsternovaného lapiducha, ladně seskočil ze stolu a v pozici „u nohy“ vyčkal, až zaplatím. Při odchodu ještě oběhl celou čekárnu (prázdnou) a povalil veškeré židle. Načež, s výrazem naprosto jasně sdělujícím: „na mne si nějakej MVDr. dovolovat nebude“, opustil ordinaci zavřenými dveřmi (a poprvé mi tak ukázal, že je potřeba zamykat, neb funkci kliky už zná).
A pak si pořiďte šibu…
Naše šibinka teda vyvádí jenom v čekárně (po tom, co ji tam násilím dostaneme) a i to ji po čase přestane bavit. Když ji dotáhneme do ordinace, tak se nechá ošetřit (musím zdůraznit, že nás chválí, jak jsme hodní) a pak se prochází po ordinaci jakoby se nic nestalo.
Hahaha. Rexíka čeká veterinářka dnes!
On se tam jen třese jako ratlík a pouští přitom chlupy. Tvari se jako chudacek, odmita pamlsky a dere se nam do naruce.
Ale dobře mu tak, včera se snažil zneškodnit rozzuřeného vrčícího rotwailera, jen zázrakem se nic nestalo! Tak at si uzije trochu strachu, mě se taky včera rozklepala kolena!
Kráááásné povídání.
Naša Hoshiko jačí, len čo ju vetko chytí za labku. Alebo, keď jej čistil ucho – to sa chodili všetci pozerať, čo jej také robí. Chlpov po nej na stole zostane tak na pekný sveter, už len ho uštrikovať.
Ale – my jej vždy dávame náhubok, takže vetko taký strach nemá. Jednoducho – ja som radšej nikdy nezariskovala, že by veterinára pokúsala. Pokúsal ho (iného) voľakedy náš škrečok, to bolo! Škrečok zakusnutý v prste – keď sa ho konečne striasol, tak škrečok skončil na opačnej strane ordinácie… No povedzte – mala by som nervy toto zažiť so psom? hi-hi-hi