Jednadvacáté století a morálka První republiky

Varování: tento zápisek nemá nic společného se šibami, tak abyste se pak nedivili :)

Vývoj nezastavíš. Kruté, ale pravdivé úsloví. Respektive – jak v které oblasti. Ve většině těch, kterých se týká v „prvém plánu“, je vývoj, pokrok atd. věcí vítanou, prospěšnou, ba přímo nutnou :) Co bych si počal bez internetu, počítačů, šiby? Atd. atp. Na druhou stranu ale se mi zdá, v poslední době čím dál častěji, že je „něco shnilého ve státě moderním“. Nevím, ale čím dál častěji se setkávám s, v lepším případě, překvapením či nepochopením u věcí, které mi přijdou naprosto samozřejmé. Nu, bylo-li by mi osmdesát, chápal bych to, ale jakožto mladík s pětiletým odkladem Kristových let, mne to překvapuje dnes a denně. O čem to tu mluvím? (píšu) Nu, pokud mám zachovat i nadále knižní styl, kterým jsem, nevědomky, započal tenhle příspěvek, pak mluvím o degradaci mezilidských vztahů, o ztrátě dobrého vychování, o mizení ideálů, ale zejména o akceptaci hulvátství a vyčůranosti jako standardu. Ono ani tak nejde o to, že se někteří lidé chovají jako dobytek, tak tomu bylo vždycky, ale o obecné přijetí jejich hodnot jakožto normy. Co si pamatuji, a ano, není toho moc, dejme tomu léta 1995 plus mínus, bylo tomu spíše opačně – hovada byla, ale slušní lidé se je snažili: a) umravnit k obrazu svému, b) ignorovat. A dneska? Hovada jsou oslavována a poklesnout na úroveň svině se považuje za skvělý výkon. To jsem tady jedinej, kdo to bere za úpadek a zhovadilost? Jo, asi je pravda ono přísloví o praseti v žitě – málokdo chce být žitem, bejt prase je cool.

Kdyby se to ale týkalo jen „dnešní mládeže“, to by se dalo snést (a vytlouct řemenem. aha, pardon, to je dnes považováno za násilí na bezbranných dětech, scheize…), žel jde o jev jdoucí napříč celým „demografickým spektrem“. Na druhou stranu tu pak máme „korektnost“, kdy by se jeden pomalu bál zvednout na svou obranu byť jen hlas, pokud hovadem je barevnější spoluobčan či kterákoliv z dalších minorit. Ale o tom až někdy příště (pokud mne za tenhle článek nezavřou, neb jsem „standardní“ čech a ještě ke všemu heterosexuál (teoretik :) )), vraťme se ale k první republice a morálním hodnotám.

Neříkám, že většina lidí není slušných a ohleduplných, žel většinou je potkávám s nasazenou maskou „běžného občana“, který se snaží co nejvíce splynout s davem a neukazovat „slabost“ v podobě byť jen nejzákladnějších způsobů. Možná jsem idealista a možná pořád ještě věřím ideálům Mayovek a té šílené bichle od Gutta Jarkovského (byly tam pěkný obrázky a pár zajímavých slovních rébusů, ještě ji mam schovanou), ale zdá se mi, že pokud se vytratí i ta nejelementárnější slušnost, která nám říká, co si můžeme dovolit k druhému a jak bychom měli reagovat v běžných situacích, tak jde celá naše slavná evropská civilizace, omlouvám se za ten výraz, do prdele. Ne, skutečně tím nemyslím, že bychom se měli chovat jako za tatíčka Masaryka, ale zase „Blbý a blbější“ taky nebude ten pravý vzor. Nu, dost teorie, pár ukázek ze života by se teď šiklo.

Začneme jednoduše, modelová situace jedna: V obchodě. Kdy naposledy jste se setkali s těmito „anachronismy“: Náš zákazník, náš pán. Vstřícný přístup. Poděkování při placení (jak od prodavače, tak od zákazníka) atd.? Hmmm, já už dlouho ne. A když u pokladny děkuji, je na mne většinou nahlíženo jako na zvláštní přírodní úkaz.

Reálná situace dvě – smlouvy. Zdá se mi, že dneska už budu muset podepisovat nějaké lejstro i WC-paní (výraz „hajzl bába“ není korektní a zavání… tedy – zavání diskriminací), že opustím kabinku nejpozději do půl hodiny. OK, to bylo ad absurdum, ale spěje to k tomu. Nedávno jsem kamarádovi pomáhal dávat dohromady web. Chtěl jej postavit na stejném systému, jako pohání tenhle blog, tak jsem si řekl – proč ne, to zvládnu. Dohodli jsme se, že bude do konce května a dostanu za něj dvě láhve portského. Upozorňuji, že jde o známého, se kterým se známe přes šest let. Jaké bylo moje překvapení, když mi najednou donesl jakousi smlouvu o „dodání webových stránek“, která obsahovala statě jako Smluvní strany, Předpokládaný termín či Penále z prodlení. Zmiňované portské tam pak bylo uvedeno v přepočtu na Kč jakožto „sjednaná odměna“. Na můj dotaz: „Co blbneš?“ pak odvětil, že mu to poradil firemní právník a že by to měl rád podložený smluvně a že to není nic proti mě, že se to tak dneska dělá. Chápete? I na kamarádskou výpomoc za dvě flašky je dneska lepší mít smlouvu…

Reálná situace tři – co není zakázáno zákonem… Doplňte si dle uvážení. Faktem je, že mnoho věcí, které jsou výslovně zakázány, se naprosto běžně praktikuje. A reakce na to? Nu přece zavedeme tvrdší zákon, který bude stejně okázale ignorován. Kdysi platilo, že lidé se k sobě a svému okolí chovají v prvé řadě dle základních pravidel slušnosti a teprve ve sporných otázkách nastupuje zákon. A případně definuje i sankce za extrémní případy. Dnes máme zákon pomalu i na prdění na veřejnosti a co z toho? Nemusím se zaobírat tak „velkou politikou“, jako jsou tuneláři, kterým se tleská (dle zákona čistí, dle společenské normy čuňata), mohu klidně začít u nejjednodušších drobností mezi „prostým lidem“. Zaujal mne návrh takyministrině Džamily na zavedení „kartiček pro těhotné“, které by opravňovaly třeba k sezení v tramvaji. Šmarjá, to už i na uvolnění místa těhotný ženský potřebujeme vyhlášku? A kartičku k tomu, aby to blb poznal??? Nebo – kouření v restauracích – ač sám silný kuřák, pokud si k vedlejšímu stolu sedne nekuřák, vždy se nejprve zeptám, zda nevadí, pokud si zapálím. Zatím mi to většinou vysloužilo jen udivený pohled. Nebo zrovna dnes mne do židle srazila hláška na obalu od prachovky: „…Prázdný obal odložte na místo určené obcí k ukládání odpadů!“. Jo, to tam fakt stojí. Jakožto pejskař pak dnes a denně vidím ochotu, s jakou ostatní uklízejí po svých psech. Bez komentáře… Je to radost, v tom šlapat. Viděl jsem už i nápisy „Zákaz rozbíjení oken“ nebo „Netrhejte květiny u pomníku“… To je potřeba něco takového zdůrazňovat? Když zůstanu ještě u pejsků, v poslední době se rozmáhá aktivita policie (která evidentně nemá co na práci) v oblasti dodržování 1001 vyhlášek ohledně pséků – už 3x nás zastavili policisté a kontrolovali: zda má pes známku, zda neběhá mimo vyhrazené plochy (to žel běhá, neb Riegerovy sady jsou rozparcelovány cca po deseti metrech na „na volno“ x „na vodítku“), zda by neměl mít náhubek, zda není nebezpečný atd. Mne kontrolují pravidelně, na otázku, proč nezajdou také za nedaleko se nacházející partičkou bezdomovců se třemi vlčáky, odpověděli ti mužové zákona: A co bysme si jako na nich vzali?? Nu ano, co. Takže si to shrňme – na každou pitomost budeme mít zákon, na jeho prosazování laxní policii a zdravý rozum budeme moci konečně nechat odpočívat… Mimochodem –  zatím ještě neexistuje zákon, který by říkal, že uřezávat v ZOO choboty slonům motorovou pilou se nesmí. Kdo to prubne první? (i když – mohlo by se jednat o poškozování majetku a týrání zvířat, takže nejprve toho slona kupte a před řezáním uspěte, a jste z obliga).

Povzdech bez čísla – Ach ty děti. Říká se – Cizí děti, nejlepší antikoncepce. Asi na tom něco bude, spíše bych ale upravil na „cizí rodiče s dětmi, nejlepší antikoncepce“. Co občas vídám v Riegerových sadech při venčení, to už vážně zůstává rozum stát… Děcka s cigáry mne už nepřekvapí, nedávno jsem potkal i partičku děcek 7-11 zkušeně potahujících z vodnice (vodní dýmky) za dohledu jedné z matek… Ani fakani, lámající keře, stromy, lavičky mne už neberou – od té doby, co jsem spatřil tři děcka, kterak, za bedlivého dozoru matek, roztloukají kamenem na kaši mrtvého drozda (patrně, mohl to být i kos, nezkoumal jsem podrobněji). Hmmm, nic, co by nespravilo pár facek. No jo, ale kdo má fackovat ty rodiče? Jen ti třináctiletí by si mohli hrát na tatínka a maminku někde, kde nevenčím šibu – Arči totiž zuřivě fandí…

Reálná situace čtyři a důvod k napsání tohoto zápisku – o co jde v prvé řadě? Ani blb v práci (ne, na rozepisování tohoto excesu nemám žaludek, velebnosti) ani exkurze do obchodníkovy duše by mne k tomuhle článku nenakopla, ale dnešní večeře prostě přebije i nechuť k takovýmto „psycho“ článkům… To bylo tak, zašel jsem si na pizzu a dvě točený do oblíbené hospůdky. Sedím, večeřím, naproti sedí osamocená slečna. Když už se naše pohledy setkaly asi počtvrté (to víte, rekognoskuji terén neustále), se smíchem jsme se sesedli k jednomu stolu :) To už fakt by bylo trapné, ne? Nu, pokecali jsme, popili, bylo to fajn. Je ale třeba venčit, takže jsem zaplatil, poděkoval za hezký večer a chystal se vyrazit k domovu. Slečna nasadila přemýšlivý výraz, i zeptal jsem se, zda se jí něco nezdá. Nu prej jo, že čekala, že jí budu lákat domů… Už když jsem odpovídal, že by to asi nebylo taktické, neb netuším, kde bydlí, mi došlo, že měla na mysli asi něco jiného… Následně mi vyložila, poměrně polopaticky, co tím myslela. Ovšem hláška: A proč sis teda přisedl? (když ses se mnou dneska nechtěl vyspat), mne složila zpět na židli. Ježkovozraky, to si dneska jeden nemůže ani pokecat bez toho, aby byl podezírán z postranních úmyslů? Neříkám, že by mi to bylo proti srsti, ale na prvním náhodném setkání? Nu, prej by taky odmítla, ale zatím prý každý se o to snažil… Kde to prosím jsme?

Původně jsem chtěl psát pomocí alegorií a spíše globálně, koukám ale, že jsem opět spadl do nižších sfér a vzal to z pohledu „obyčejného občana“. Nu, taky dobře, úvah nad čunkiádou a spol je plný internet :) A víte co je nejhorší? Že tenhle zápisek, aspirující délkou na román, je jen takové lehké nakousnutí tématu… Schválně se zítra pořádně rozhlížejte kolem sebe a všímejte si, jak se k sobě (navzájem i k sobě samým) chováme. Je to, po vzpomínce na Gutta Jarkovského, dost často na blití…

Tak nevím, buď jsem divnej já nebo tenhle svět… Až na to příjdu, dám vědět :) Možná si pořídím, dle rady jedné skvělé kamarádky, nějakou špacírku, jako nosili v minulém století angličtí gentlemani – aby to bylo patrné na první pohled. A Chocholoušek nemusel hledat dloouho…

A slibuji, že dalších aspoň pět zápisků bude zase o šibách!!!