Jak nejlépe zajistit rodinou pohodu a klidný večer v domácnosti vybavené šibou? Ano, utahat šibu… Ovšem utahání šiby by mělo být takového rozsahu, aby neodrovnalo i páníčka, což je bohužel prakticky neproveditelné… Ale zkusili jsme to, že. Výsledkem je totálně gumový šibák, který usnul de facto za dvěřmi a páník, který si teď dá tak maximálně panáka, brufen a nohy do lavoru. Ale postupně :)
Ani nevím, koho napadl ten skvělý nápad, vyrazit na delší procházku – když je přeci tak krááásně, sluníčko svítí, ptáci kašlou – no ideál. No dobrá, nebudu si upírat zásluhy, ale Arči v tom také není nevinně… První venčení jsme si dnes absolvovali v půl šesté ráno (jojo, páník byl na menší akcičce :) a se svítáním jsme dorazili do pelechu. Arčimu se ale venku líbilo tolik, že bylo prakticky nemožno jej obrat o pravidelnou nedělní tůru, i když bych dnes vážně moc chtěl… Ale co, čtyři hodiny spánku stačí :) takže vyrážíme v deset směr Radotín.
Ono se ale řekne „vyrážíme“, ale to máte naplánovat, nakrmit, zabalit, vyrazit, vrátit se pro bágl, vyrazit, vrátit se pro šibu… Atd. Už jen to plánování a balení připomíná výlet s Čedokem na Balaton. Na jednu šibatůru si bereme následující:
- vodu pro psa i mne
- GPS, neb Arči má v oblibě se domů vracet zkratkou přes Aljašku
- odměny, aby ten parchant vůbec přišel
- 2x aportovací míček – máme velkou ztrátovost
- výstavní vodítko, kdyby se náááhodou zdálo, že má psék náladu na trénování
- ještě jeden aportovací míček, pro jistotu
- náhubek do tramvaje (pro revizora)
- svačinu, pro Arčiho
- obvaz a desinfekci, kdyby náhodou
- ručník (četli jsme Stopařova průvodce po galaxii? tak proto)
To je pomalu na náklaďák, že? Správný muž ale nevychází nepřipraven, a má-li šibu, platí to dvojnásob. Jo a málem bych zapomněl na foťák, i když ten jsem dnes zapomněl i ve skutečnosti. A vyrazili jsme.
Aby se náhodou šibáčkovi trasa neomrzela, vyrážíme pokaždé jinudy a objevujeme zajímavá zákoutí na periferii Prahy – vše podpořeno kvalitním (a velmi teoretickým) plánováním z klidu domova. Tak například dnešní trasa vypadala přibližně takto:
Jistě, jde o velmi hrubý náčrtek – šibu běhat po přímkách nedonutíte – ale snažili jsme se projít alespoň některé z naznačených cílových bodů. Hlavním cílem, který jsme nemohli minout, byla pochopitelně hospoda v Nunčicích, místě, kde lišky dávají dobrou noc, takže tam Arči výborně zapadl, kam jsme dorazili kolem třetí a konečně si dali zasloužený oběd. Na druhou stranu je pravda, že tou dobou už Arči dávno nepřipomínal lišku, ale spíše podměrečné prasátko… Víte, jaká je hloupost venčit kolem Radotínského potoka? Velká, přátelé, velká… Zvlášť okolí Kalinova mlýna, připomínající spíše rašeliniště po revoluci, je lákadlem, jemuž žádná kacha, pardon – šiba, neodolá. No, ručník se hodil…
Ale poďme dále. V Choteči chovají koně, krásné, velké a hlavně neskutečně drze vrhající stín na Jeho Šibičenstvo. Choteč jsme proběhli na krátkém vodítku. Za Chotečí pak vbíháme do lesa a hledáme Dubečský mlýn. Hmmm, mlýn, takže bude u vody, že? Ostatně, měl by tu být i potok. Někde. Podle nezaměnitelných špouchavých zvuků lokalizuji šibu, která lokalizovala potok. Ručník začíná těžknout. V lese jinak ani živáčka – jen jedna srnka, a ta patrně dostala z Arčiho infarkt, takže v lese skutečně mrtvo… Ale běžíme dále.
Následuje Chýnice, kde lehce propagujeme šiby u místní mládeže a vyrážíme na severozápad. Následně jsme nuceni zrychlit, neboť hrozí opakování slavné scénky: „Děte mi z té lůky, ta je moja!!!“. Ke své velké radosti Arči opět lokalizuje Radotínský potok… Ještě že je celkem teplo, ručník schne rychle. Šibák schnout ale nestíhá. Za doprovodu dvou zajíců docházíme ke kolejím a mne čeká nejhorší okamžik celého dne: přenést lehce urousané prase přes koleje. Od jisté doby je totiž Arči zásadně nepřekračuje (což znamená, že pokud mi v Praze zdrhne, stačí jej zahnat na Hlavák a tam odchytit…).
Dále jsme minuli Mezouň, kde jsem naštěstí objevil potok dříve než kachna (malé vítězství, ale potěší) a vzhůru směr Rudná-Nučice. Tedy, zajímalo by mne, jak se na nás v této civilizované končině asi dívali, neb po prohlídce potoků, lesů a rašelinišť jsme oba vypadali jako chodící poutače na nový díl Ramba – jen chyběly liány a mě svaly… Nu, hospůdka na náměstí nás ale přijala vstřícně a Arči dostal i něco malého na zub. Pohoda. Jo a abych nezapomněl – řízek s bramborem 72 Kč – potěší.
Další cesta už byla poklidná, neb šiba sotva pletla nohama a páník ostatně taky. Takže šup přes Třebonice na Stodůlky a domů: Do Čech, do Prahy, do Lužin, doprdele mě se stejská :-D
Co říci závěrem? Krásná procházka, bratru kolem třiceti kiláků za osm hodin, za relativně slunného dne je zkrátka zážitek k nezaplacení. Šiba je ale také tvor k neutahání, takže zatímco páník tady padá na klávesnici, tak Arči už si odpočal a dožaduje se večerního venčení. Nezmar. Takže se loučím, připíjím šibám a padám ven.
Jo a kdyby s námi chtěl někdo za 14 dní (za týden jsme v Brně na národce) vyrazit na „procházku“, bude srdečně vítán! S šibou i jiným psékem (a možná i bez psa, pokud tedy vezme rum…).
