To snad ani není možné…

Lidi jsou vážně dobytek. Teda někteří, pochopitelně. Teď jsme se s Arčim vrátili z práce a páník, maje plné ruce šiby, klíčů a dveří (bydlíme teď v paneláku, takže se zámky je trochu boj), si odložil večeři na chodbě a pochopitelně ji tam nechal… Ani ne pět minut, než mne přepadl hlad, stačilo a nějaký zmetek mi onu večeři ukrad. No neuvěřitelné. A to jsem se tak těšil – gnochi, víno a bagety (ještě teplé)… Auuuu. Udav se, parchante!

Děkuji, už je mi lépe…