tenhle příspěvěk nebyl nikdy dopsán, ale při převodu na nový blog se objevil z propadliště dějin aspoň tenhle fragment. sice tomu chybí konec (a de facto i střed), ale aspoň pro krátké pobavení jej tu vystavím.
Minule jsme se podívali na prvních několik hodin a teď je čas pokročit dále – nebojte se, bude hůř…
Spánek a strava
Je pomalu půlnoc a naše lampička pořád stojí u/na posteli jako špatně vyřezaný světec. Občas ve stoje klimbne, ale na nějaké delší spaní to není. Co teď? První, co člověka napadne, je pokusit se opatrně položit šibíka do oblíbené pozice a vysvětlit mu, že je čas jít spát – my jsme se tím bavili tak do jedné. Kornout pochopitelně překáží, hlavička se v něm kývá – no žalostný pohled. Po více než hodinovém úsilí o zhotovení ideálního pelíšku, který by zároveň podepíral hlavičku, krček i kornout a zároveň byl šibíkovi pohodlný, mohu zodpovědně prohlásit, že jde o nemožnou věc. Jediným plusem byla alespoň částečná komunikace s nabručenou šibou (omezující se většinou na přesný úder zadní tlapou…).
Nakonec, evidentně otráven našimi pokusy, se to potměšilé zvíře odebralo do svého spacího křesla a vklidu usnulo ve stoje… Nazítří jsme je již objevili spokojeně pochrupkávajíc, ležíc na opěradle. Mám za to, že šlo z Arčiho strany jen o opomenutí, neb jakmile zaregistroval, že jsme vzhůru, přesunul se do stojací spací polohy – a to tak bleskurychle, že jsem začal pochybovat, zda to raněné zvíře opravdu leželo…
Výměna obvazu
Citové vydírání
Čtvrtý a další den
Krizové poučení a následky
