Ne, nelekejte se, nejde o návrh protikandidáta pro pana profesora… :) Jen jsme se včera večer s Arčim krásně prošli po Staré Praze a prezidentském sídle. Tedy ne přímo po chodbách, ještě by se chudák pes vyděsil, kdyby potkal to, co tam je občas k vidění… Nám stačí park před bránou a bubáky najdeme i na zcela osvětlené ulici.
Ostatně problém s krycím názvem „bubák“ je v poslední době velmi populární – Arči je sice přítulná šiba, ale jak někde objeví bubáka, tak se nezná. Tím bychom mohli vyvrátit jeden ze zakořeněných mýtů o šibách: „Shiba moc neštěká, spíše se projevuje kňučením„. Tak v tom případě máme doma asi nějaké jiné zvíře, patrně mravenečníka. Arčiho štěkot dokáže zahnat na strom i dogu, o jejím páníčkovi nemluvě, ten už tam na ni většinou čeká – a přitom to začíná tak nevinně: šiba se přikrčí, naježí krk a počne vrčet. V následujících vteřinách si celá Praha myslí, že dorazil pes baskervilský i s početnou rodinou. Ono totiž šiba je sice malý pes, ale jaksi mu to nikdo neřekl, takže hlasové fondy by mohl závidět i Margita…
Ale zpět k bubákům – jsou všude, ale člověk je nevidí. Zato moudrý pes se cítí povinen je oznámit, uštvat a zahnat. Vyskytují se prakticky všude – v koši na odpadky, v kanálu, na rámu dveří a mnoho jich evidentně poskakuje i po lidech. Koneckonců hláška: „Arči, to není bubák, to je pan Mrázek“ hovoří sama za sebe :) No proč to ale píšu?
To bylo tak. Vyrazili jsme s Arčim na večerní procházku kolem parlamentu (zdejší bubáci už byli doma, byla noc), po zámeckých schodech nahoru na Hrad. I přes pokročilou hodinu všude plno turistů (dobře, bylo jich asi deset, ale taky jich bylo plno), zejména z toho Východu, co je již pomalu Západem (Japonsko apod.). Bohužel z obligátního hlazení a rozplývání se nad pejskem sešlo, když jednomu ze seriózních Japonců vykoukl z kapsy bubák. Jeden by nevěřil, jak rychle dokáže postarší Japonec zdolat Zámecké schody. Velmi rychle. Jen doufám, že se u Vltavy zastavil, nebylo zrovna na koupání. Arči naštěstí nepojal úmysl bubáka dohonit, i když byl tou dobou už „na volno“. Zamávali jsme tedy mizející skupince a vyrazili dále.
Před Hradem stojí takové budky pro hradní stráž (pro ty, kdož si je nevybavují, tak jde o takovou tříčtvrteční kadibudku, jen dvířka se srdíčkem chybějí). Ty byly tentokrát prázdné – asi nebylo koho hlídat nebo si stráž řekla, že to nestojí zato. Tedy až na jednu, kde se, za ohromného chechotu přihlížejících, nechával fotit lehce „přiveselený“ mladík. Bohužel pro něj si stejnou budku vybral i dnešní bubák číslo dvě. Představu, kterak nic netušící turista proskočil stropem budky, již nechám na laskavém čtenáři… Velmi vysoko.
Posledního bubáka toho dne jsme potkali přímo na hradním nádvoří, seděl na kašně. Do prostor Hradu sice moc často venčit nechodíme, a už vůbec ne na volno, ale když nikdo nikde, tak přeci nebudu na celé nádvoří pískat na odcházejícího psa. Byla už noc. Stejně jsme se tam moc neohřáli, bubák na kašně to jistil. Víte, jakou má hradní nádvoří akustiku? Velmi dobrou. Když jsme jej tryskem opouštěli, okna Hradu se počínala rozsvěcovat – a pak, že se tam nepracuje.
Zbytek procházky pak proběhl celkem v klidu, tedy z mé strany. Arči byl z posledního bubáka tak vyděšený, ostatně když by na vás začalo štěkat hradní nádvoří a vy jej nemohli překřičet, taky byste byli nervózní. Tudíž celou cestu se držel u nohy takovým způsobem, že jsem chvílemi místo chůze jel na šibě, a tu a tam poštěkal nevinné kolemjdoucí.
Což mne přivádí k otázce – taky loví vaše (nejen) šiby bubáky? Kde a jak často? Jo, a šlo by jim to nějak rozmluvit? (myslím pejskům, s bubáky není poslední dobou žádná řeč. A je jich velmi mnoho :))
