Nyní tedy vyklízíme pozice a budeme už jezdit jen na klubová setkání a zahraniční výstavy. A pochopitelně Arči netrpělivě očekává záplavu nabídek kvalitního sexu. Nedivím se mu – do svých tří a půl let stihl získat Junior Šampiona ČR (23.3.2008), Šampiona ČR (8.5.2009), Klubového Šampiona Shiba Klubu (léto 2009) a Grand Šampiona ČR (7.2.2010). Do Interšampiona chybí jediný titul (CACIB) a za to mohu já – zatím jsme moc těch zahraničních výstav nezvládli (pouze SR) a titul potřebuje ze tří zemí, tak v létě hurá do Polska. Ale do té doby, milé fenečky, neváhejte 

A už se těším, že si rozšíříme sbírku lapačů prachu:

• Ono to nefunguje.
• Dobře, a co přesně nefunguje?
• No, jak jsem vždycky klepnul na ten obrázek, tak teď klepnu a nic to nedělá.
• Na jakej obrázek?
• Jak mám vedle hodin
• Co je na tom obrázku?
• Já nevím, ono to tam teď není
• a tak dále a tak dále…

Jistě, já zase neumím zpívat a přiznejme si to – je i řada dalších činností, které chápu asi tak stejně jako kachna hokej. A kdyby jen činností… Ale sociální interakci raději nechme stranou. Zkrátka – poradit se dá, ale jeden musí vědět co nefunguje.

Světlo na konci tunelu

Naštěstí dlouhé telefonáty a řady mailů jsou už minulostí – objevila se geniálně jednoduchá a skvěle fungující služba – www.showmewhatswrong.com – aneb “Ukaž mi, co tam probohasvatýho nefunguje a nepokoušej se to popsat slovy, kterým ani jeden nerozumíme”. Idea je jednoduchá – aplikace nahraje krátké video na “nemocném PC” a pošle vám jej zpět.

Jak to funguje?

Překvapivě dobře :)

1. Jednoduše zadáte svůj mail na stránce showmewhatswron­g.com 
2. Získáte odkaz (asi trvalý)
3. Odkaz pošlete příteli v nouzi
4. Ten pak už jen otevře odkaz
5. Zadá svoje jméno nebo přezdívku
6. A může předvádět, co myslel tím “obrázkem, co už tam není”
7. Nahrávání skončí po 5 minutách nebo po klepnutí na nepřehlédnutelné tlačítko STOP.

Pak stačí chvíli počkat, video se samo připraví a odešle, na mail dostanete upozornění. A můžete se kochat a radit. Geniálně jednoduché, ne?

Jasně, není to ještě zdaleka dokonalé – nároky na hardware a rychlost připojení jsou celkem vysoké a záznam nefunguje v Chrome (nevygeneruje odkaz, nespustí se) ani v Opeře (spustí, ale nenahrává). Nicméně Běžný Franta Uživatel má spíše IE nebo Firefox a tam vše jede jak má.

A jde o aplikaci v Javě, takže nezapomenout na bezpečnostní upozornění (Karle, až se tě to zeptá, zda povolit javu, tak dej Ano).

Otázkou je, kdy začne být služba placená

Už před mnoha lety napsala paní Petrusová: “Kdyby šiba mohla říci jedno slovo, bylo by to moje. Moje jídlo, moje hračky, můj dům, můj člověk, můj svět”. Po několika letech ve společnosti šiby se domnívám, že to je ještě velice mírné zhodnocení…

Vlastnická práva z pohledu šiby

1. Pokud o to stojím, je to moje
2. Pokud to mám v tlamě, je to moje
3. Pokud to někdy v minulosti splňovalo body 1 a 2, je to moje
4. Pokud ti to zvládnu sebrat, je to moje
5. I když to jen vypadá jako něco mého, je to moje
6. Vidím to první, je to moje
7. Vidím to, je to moje
8. Dá se to sežrat, je to moje
9. Pokud ti to upadne, je to moje
10. Pokud něco roztrhám na kousky, jsou všechny moje
11. Když už mne to nebaví, je to tvoje
12. Pokud to chci zpět, je to moje
13. Pokud se to hýbe, je to moje
14. Pokud se to už nehýbe, je to tvoje (pokud neplatí některý z bodů 1–11)
15. Dosáhnu na to, je to moje
16. Nedosáhnu na to, dej to níž – je to moje!
17. Dá se to rozkousat, je to moje
18. Když se to rozbije, je to tvoje
19. Když to opravíš, je to moje
20. Pokud to nesplňuje body 1–10, 12–13, 15–17 a 19, je to stejně moje

Ať se vám splní, co jste si předsevzali (pokud se tedy trápíte novoročními předsevzetími), a ať se tady za rok sejdeme v hojném počtu u péefka na rok 2011!

Tolik k oficiálnímu úvodu. A teď ještě malý bonus pro ty, co poctivě klikají na pokračování článků :) Mějte se tak, jak chcete (tedy výborně) a ať vám úsměv nezmizí z tváře po celý rok (to bude těžší, ale zvládneme to!). I Arči se přidává s PéeFkem, takže já už budu mlčet:

Pro fotografy tu máme také jedno:

Je mezi přítomnými nějaký manager? Pokud čirou náhodou ano, pak jedno speciální PFko i pro Vás:

A pro všechny nezadané něco veselejšího:

Ať se daří, přátelé!

Poučen štrapácemi s autobusovou dopravou, rozhodl jsem se vsadit na jistotu v podobě českých drah. S ČD jezdíme pravidelně, neb Arči v autobuse není zrovna dobrá propagace plemene (a podpora nervů spolucestujících), a nemohu si stěžovat (já už si ani stěžovat nemůžu…), ovšem v poslední době se vysloveně daří. I dáme si opět oblíbenou zhuštěnou a časově precizní verzi příběhu:

• 18.50 dorážím na Hlavní nádraží a pořizuji lístek na přímý spoj Praha-Klatovy v 19.04
• 19.00 stále není po vlaku ani vidu
• 19.02 skáče na tabuli nový čas odjezdu: z 19.04 je náhle “nejede”
• Vzhůru na informace
• Velmi milý pán mne, s odkazem na kalamitu na trati, posílá na rychlík Praha-Cheb s odjezdem v 18.05.
• Cože? To bylo před hodinou, ne? Ano, ale “spoj je opožděn a měl by jet jako náhrada za rychlík do Plzně”
• 19.08 dobíhám na nástupiště
• 19.07 odjel rychlík na Cheb, zpoždění 64 minut asi dávalo dostatek prostoru pro změnu vlaku, jaksi o tom ale nikdo neinformoval cestující. ČD by měly zapracovat na komunikační strategii
• Počkám na další, nic se neděje, u Burger Kinga je příjemně. Další vlak odjíždí 20.04, času dost
• 19.50 se opět něco děje na informační tabuli. No ne, ČD zapracovaly na komunikační strategii a oznamují, že onen vlak pojede 20.12. ze Smíchovského nádraží, Hlavák tentokrát vynechá.
• Dělají si srandu?
• Nikoliv, myslí to vážně. Tak vzhůru na Smíchov, sice tenhle už nestihnu, ale co kdyby ten další, a zároveň poslední, také nejel z Hl.n.?
• 20.23 – Smíchov. Překvapivě tu vlak stále ještě stojí, zaraduji se a už jedeme! Zpoždění něco kolem 20 minut má jednu výhodu – nebudu mrznout na přestupu v Plzni přes hodinu.
• 21.15 – už jsme v Berouně! Vypadá to, že polovinu času jedeme a polovinu času vlak tlačí mašinfíra. Zahlédl jsem, kterak nás předběhla důchodkyně s otýpkou dřeva. Asi nám došlo uhlí…
• 22.55 se ocitáme v Plzni, poslední spoj na Klatovy odjíždí za 3 minuty (další v půl páté ráno), hurá!
• 22.58 odjíždíme z Plzně a já děkuji prozřetelnosti, neb ten další vlak měl v té době 1) už 5 minut stát v Plzni 2) hlášeno více než 100 minut zpoždění :)
• Cestou si zavzpomínám na Rakousko-Uhersko, protože právě z této doby pochází “vlak”, kterým jedeme. Útulný motoráček, pravděpodobně předělaný z koňky, má jednu nespornou výhodu – díky zvukovému projevu motoru rozhodně nezaspím konečnou…
• 23.57 konečně Klatovy.
• Děkuji Českým drahám za exkurzi do minulosti a za transport Praha-Klatovy v rekordním čase necelých pěti hodin.

Závěrem snad jen jednu radu – až mne uvidíte vstupovat do libovolného prostředku hromadné dopravy, urychleně vystupte a jděte pěšky. :)

Když mi v pátek dorazila pozvánka na premiéru čtvrtého představení pohybového divadla Veselé skoky s názvem Edgar Alan Pů – Havran, váhal jsem asi 10 vteřin – přeci jen na pondělí jsem měl plánovány Klatovské úřady a Praha je od Klatov co by střelou středního doletu dohodil. Ale s precizním plánováním se stihne vše, tak honem potvrdit rezervaci a už pomalu přemýšlet, jak novinku zrecenzuji :) A zde se nám počne příběh mírně lišit od původního plánu (opět)…

Původní plán byl následující – do 14:00 stihnout úřady, nahodit na ksicht obličej a vyvenčit pesa. 15:27 pak nasednout do autobusu, který v 16:25 bude v Plzni a následně další spoj v 16:30, který v 17.30 dorazí na Zličín. Následuje otočka přes byt a 19:30 už sedím v divadle V Celetné a vychutnávám umění. Tolik teorie. Ačkoliv obvykle jezdím vlakem, tentokrát jsem chtěl být v Praze dříve a rychleji. (ano, modří už vědí a červení se také začínají chechtat).

Až do 15.00 mi harmonogram přesně vycházel – úřady jsem oběhl rychlostí oběžníku z ministerstva financí, pes se nikde nezasekl o strom a i dočasná plastika se povedla v rekordním čase. Tu ale do hry vstupují autobusy a začíná zábava. Pro větší dynamiku následující události shrnu velmi stručně, ale časově precizně:

• 15:02 stojím na zastávce a čekám na bus MHD, který má dorazit v 15:05 a na nádraží mne dopravit 15:19 – to je 7 minut před odjezdem spoje na Plzeň
• 15:05 stojím tam, co před 3 minutami
• 15:15 přijíždí MHD, co je to 10 minut proti nekonečnosti vesmíru?
• 15:17 jsou lidé v busu a zhrzená důchodkyně spílá řidiči, že jede pozdě
• 15:19 jí došla slova a konečně jedeme
• v řidiči se probouzí Niky Lauda a už nenabírá další zpoždění
• 15:29 dorážíme na nádraží
• 15:28:45 bohužel odjel spoj na Plzeň, který už tedy nestíhám. Děkuji výřečné důchodkyni a doufám, že s ní můj úsměv nešvihne. Tedy nešvihne hned.
• 15:36 má jet další spoj, bohužel nejede
• mrznu
• 15:49 přijíždí další bus, ten ale končí na půl cesty do Plzně, tak jej vynechávám (chyba)
• mrznu o něco více
• 16:15 se blíží další bus (dle řádu jede 16:18), který je v Praze v 18:30, to by ještě šlo. Bohužel ale ani nepřibrzdil a jede dále. Asi začnu nosit reflexní vestu…
• mrznu, ale už je mi to jedno
• 16:23 přijíždí další, ten sice končí v Plzni, ale měl by tam být v 17:25, což dává možnost přestupu na Student Agency v 17:30 (ano, 18:30 v Praze, stíhám!)
• 16:40 pln optimismu rezervuji online lístek na Student Agency (dnes již druhý, ten první jsem online i platil)
• 17:06 odjíždíme z Přeštic. Jen 6 minut zpoždění, to doženeme.
• 17:18 řidič si uvědomuje, že jeho stroj zvládne i třetí rychlostní stupeň a občas dokonce poškádlí plyn (po zbytek času jej udržuji na podlaze já. Silou vůle)
• 17:31 přijíždíme do Plzně… Mažu rezervaci na SA a modlím se ke všem svatým, abych nikoho nezabil. Oprava: abych toho řidiče nezabil moc rychle.
• 18:01 odjíždím z Plzně s dalším SA a smiřuji se s tím, že na premiéru dorazím v jeansech a s taškou.
• 18:47 se ozývá poměrně zřetelná rána a stavíme u krajnice.
• 18:57 tak rychle vyměněné kolo jsem ještě neviděl!
• 19:08 dorážíme do Prahy a já ruším rezervaci V Celetné
• 19:30 začíná představení
• 19:53 jsem doma…
• 20:12 rezervuji lístek na příští pondělí

Jako velké plus tohoto příběhu beru fakt, že jsem nikoho nezabil a i sprostá slova jsem omezil v případech, kdy byly kolem děti. Většinou (stejně je už dávno znají, tak není co narušit – natož mravní vývoj mládeže).

Každopádně se těším na 28.12., kdy už snad představení stihnu – pojedu totiž vlakem a o den dřív! 

O mýtném v historickém centru se jedná již od roku 2004 a primátor Bém z něj udělal dokonce jeden ze stěžejních bodů své kandidatury. Nicméně jeho zavedení je relativně složitý proces, nejen technicky, ale zejména legislativně, a není proto divu, že si magistrát hlavního města Prahy objednal podrobnou analýzu u prestižní společnosti Deloitte. Tato analytická společnost pracuje pro největší nadnárodní korporace a výsledky jejich studií a auditů mají status nezpochybnitelnosti a maximální prestiže. Přesto je ale třicet milionů částka, nad kterou nelze mávnout rukou a velice mne zajímalo, co za ni Praha získala.

Analýza pod lupou

Ponechme stranou fakt, že magistrát hl.m. Prahy (kachna nebude raději nikoho jmenovat přímo, přišla by o peří) si u této top-class společnosti objednává pomalu i analýzy počtu holubů sedících po sedmé hodině večerní na Orloji a podívejme se na objektivní skutečnosti.

Ze stenozápisů jednání (viz. http://magistrat.praha-mesto.cz/Urad/ ) snadno zjistíme, že studie byla společnosti Deloitte zadána před více než rokem – konkrétně zápis z 15.5.2008 se zmiňuje o „informativní prezentaci výsledků, kterou je ale potřeba dále rozpracovat" a definitivní výsledek byl magistrátu předložen v lednu a následně koncem srpna letošního roku. Oním výsledkem je cca 120 stránková práce, jejíž úroveň a závažnost kachně nepatrně připomíná „ztracené" disertace z plzeňských práv.

Obsahem práce je zhodnocení způsobů realizace mýtného, kalkulace nákladů, způsoby zpoplatnění a další relevantní data – jako předpokládané snížení provozu v zpoplatněné zóně, poměr průjezdů rezidentů a návštěvníků na frekventovaných trasách atd. Celkové závěry ale bohužel nevyhlížejí jako něco, co by si zasloužilo ocenění v řádech milionů, spíše jde o text, který by byl schopen napsat průměrný vysokoškolák za několik týdnů. Posuďte sami (převážně citace ze zprávy):

• Způsob zpoplatnění: Deloitte porovnává výhody a nevýhody systémů mýtných bran (vysoké náklady instalace, nutnost dovybavení automobilů vysílači atd.), satelitního systému (podobné výhrady, jako předchozí bod) a využití kamerového systému, kde uvádí nejnižší náklady a tento systém zvolila pro realizaci. Inu, na to by jeden nepřišel.
• Analýza optimální výše poplatku za vjezd do zóny – po několikastránkové argumentaci dochází k závěru, že optimální výše je 52 Kč a více. Což se rovná dvěma jízdenkám na MHD. Nepovídejte? Že by bylo tak náročné zjistit, že se vyplatí jet MHD, pokud bude levnější než mýtné?
• Doporučené zpoplatněné zóny jsou navrženy ve třech hlavních variantách – od malé, zahrnující jen historické centrum (P1, P2) až po velkou, zasahující od Palmovky po Smíchov. Doporučena je pak střední varianta s rozšířením na velkou „v budoucnu". Zejména poslední varianta vypadá, jako by si někdo vzal mapu Prahy a kružítko (střed kruhu = Národní divadlo).
• Zajímavé jsou i předpokládané efekty na redukci dopravy, které by se měly pohybovat okolo 20 – 30%.

Bude to levné

Jen zavedení systému by dle analýzy mělo stát cca 640 milionů korun (to je to „levné řešení") a ročně pak dalších 427 milionů jen za provoz. Zastavme se u té částky ještě jednou – něco málo přes miliardu korun za systém, který bude využívat stávajících kamer. Ano, návrh počítá s využitím 127 kamer kolem zpoplatněné zóny, které budou snímat a odesílat SPZ projíždějících automobilů. Tato data se pak porovnají s databází a naúčtuje se automaticky poplatek. Toť vše. Netuším, kolik je v současnosti v centru kamer a jakým software a hardware disponuje město Praha, ale i kdybychom přepokládali, že bude nutno naprogramovat celý systém na zakázku a pořídit výkonné počítače, tak se stále nemohu dopočítat. Dejme tomu 50 milionů na software (ano, standardní náklady násobím 50×), hardware dalších 50 mil. A teď tedy zbývá 127 kamer za 540 milionů?  To bude u každé stát Julia Roberts?

A zaplatí se to?

Na základě této cenné zprávy se předběžně dospělo k závěru, že by mohlo být od 2015 zavedeno mýtné ve výši 120 Kč (30 Kč pro rezidenty) ve střední variantě. Mluvčí magistrátu Jiří Wolf následně uvedl, že tato výše poplatku by měla zaručit příjem ve výši „jedné miliardy a osmi set milionů ročně" – tento velice přesný odhad ale znamená průjezd cca 41.000 automobilů denně přes zpoplatněnou zónu (o rozloze 8,5 km2). A žádný z nich nesmí být rezident se slevou… Odpověď tedy zní – ano, zaplatí se to. Z daní.

Takže si to shrňme – za 30 milionů získalo město Praha čistě teoretickou analýzu zanedbatelného přínosu, za kterou ale stojí prestižní Deloitte, a která bude bezpochyby použita jako jeden z hlavních argumentů při obhajobě další, neskutečně předražené, miliardové zakázky pro, ehm, chtěla jsem napsat Kapsch, ale nenapíšu. Kdo by přece u nás odolal argumentu: „miliarda není mnoho, vždyť jenom studie stála 30 milionů!"?

Perlička na závěr – pan Ing. Březina, po realizaci této studie, prohlásil: „Když jsme zde mýtný systém probírali poprvé, konstatoval jsem, že celý problém tkví v legislativě. A po půl roce se ukázalo, že opravdu celý problém tkví v legislativě." Dejte mu prémii! Asi tak 20 milionů, vyjde to levněji než další analýzy…

Kachna by ráda něco dodala, ale nemůže, protože má plný zobák práce – posílá CVčko do Deloitte. Má skvělou kvalifikaci – zná každý rybník v Praze a proslýchá se, že za rok se bude dělat analýza říčného (mýtného na Vltavě).

Tak KVAK a držte mi křídla!

S přehledem vyprodané představení v komorním prostředí A studia Rubín (ok, je to sklepení, ale má úžasnou atmosféru) patří k zážitkům, které nelze než doporučit. Už název “Máma říkala, že bych neměla” výstižně shrnuje děj – před vámi se střídají krátké scénky ze života čtyř generací jedné rodiny, tu veselé, tu dramatické, ale vždy precizně vypointované. Některé z nich vám “dojdou” až v kontextu dalších, z jiných zamrazí rovnou nebo naopak vyvolají salvu smíchu – velmi umírněného smíchu, to je asi jediná nevýhoda maličkého prostoru Rubínu – člověk se tu pomalu bojí zakašlat, aby mu nespadl strop na hlavu… To je ale jediná výtka, kterou budu mít (a upřímně, v Národním by zase hra tak nevynikla). Takže – jste připraveni na porci bezbřehého obdivu a nadšení? Tak jedeme dále!

O čem to všechno je?

To tak, prozrazovat děj a pointu, to teda ne! Šup pro lísky a podívejte se sami :) Stručně řečeno – uvidíte 4× tu samou ženskou logiku (ano, je to oxymóron) ve čtyřech odlišných časech. Od maminčina andílka přes vzdornou puberťačku až po matku a jejího malého andílka a jedeme znovu. Jo, jednou na pozadí zní bombardování Londýna a jindy z rádia “řve” punk (podobnost čistě náhodná), ale vztahy jsou stále stejné. Nejúžasnější je v tomto “matka rodu” Doris, jejíž proměna z přísné matky ve značně rozmazlující babičku (výborně se bavící hubatostí své vnučky), je naprosto přesná a okouzlující. O malém bonbónku na závěr nemluvě, ale na ten si počkejte sami! A to je její představitelce teprve 25 let :) No, zkusil jsem to, ale fakt nelze popsat děj bez toho, abych vám zkazil zážitek, takže vzhůru k herečkám (krásný slovní obrat).

Kdo tam?

Osoby a obsazení stojí za více, než krátkou noticku. Máma říkala… (zkracuji) je výhradně dámská záležitost (předem podotýkám, že jsem se stihl za představení 5× zamilovat, takže pravidelní čtenáři blogu již tuší.) a dámy z Partidy toho náležitě využily. Na jevišti se tak představí čtyři generace “matek a dcer” (všechny v obou rolích) a o doprovod se stará “dobový rozhlas” v nenapodobitelném podání Alžběty Somorovské (odkaz vede na Youtube, rozhodně navštivte). Mimochodem, Alžběta si během večera střihne více hudebních žánrů, než vystřídají všichni suprstár za celou sezonu – od klasiky 30tých let po zlatá osmdesátá – a ten rozsah by jí mohl závidět i božský Kája.

Magdalena Bianka Ištoková hraje asi nejroztomilejší, a pro mne v některých okamžicích i nejdepresivnější, postavu ve hře. Malá Rosie je nejmladší zástupkyní rodu, takže i nejbližší dnešní generaci. Ve společných scénách (kdy všechny slečny vystupují jako devítilété) je ona tou odstrkovanou a tu z jejího projevu běhá mráz po zádech.  Hmmm, koukám, že už zase píšu jako kniha… Zkrátka malej sexy diblík s takovejma těma občasnejma emo depkama. Hmmm, to bylo zase až moc lidové… Ale chápete, ne?

Diana Šoltýsová jako Jackie mi byla po celou dobu krajně nesympatická a přitom je to taková milá slečna :) Zkrátka krásně zahraná mrcha, i když se vlastně řídí radou své matky a snaží se to “dotáhnout dál”. Pokud se nemůžete zbavit dojmu, že “už jste ji někde viděli”, tak napovím – Činoherní klub a Nebezpečné vztahy. Pokud bych měl vybrat jednu scénu, pak rozhodně narozeniny Rosie (až uvidíte, poznáte) – to byl zážitek na panáka.

Michaela Badinková v roli Margaret předvádí, dle mého, nejemocionálněji vypjatou postavu. Neskutečným způsobem zahraná matka, po většinu času se nacházející v situacích, kdy by většina z nás a) vyhledala Chocholouška b) zfackovala vše kolem Pozorovat Michaelu na jevišti má ale jednu nevýhodu – pokud je na scéně, těžko se soustředíte na ostatní :) Její herecký projev je komplexní a fascinující – i nejdrobnější gesto má svůj důvod a je zcela opodstatněné. Jo, rozbrečela mne, dvakrát :) Ostatně mám dojem, že je z celého spolku nejznámější – Veverka z Jak básníci neztrácejí naději či Lenka z Ulice (kde hraje spolu s Biankou, jediný důvod, proč si dneska pořídit TV…).

A konečně Doris – Henrieta Hornáčková (všimněte si odkazu, už 2 roky tam mají chybu…), jakožto zakladatelka rodu, projde za večer nejvíce proměnami – od mladé maminky po lehce otravnou prababičku a něco navíc (ano, už upozorňuji na “bonus” podruhé, ale stojí za to). Stejně jako ostatním jí všechny role bezmezně uvěříte a v některých okamžicích bych se nebál napsat, že “hru táhne”. Ostatně za celou dobu skoro “nesleze z jeviště” (to si nestěžuju, naopak). Jako nejlepší část její role vidím babičku (tedy krom “bonusu” – ten je bezkonkurenční a v kontextu předchozího aspiruje na herecký výkon roku (poznámka: třetí upozornění, poslední)) – na babče je vidět, jak si posun rolí v rodině užívá a budete se s ní lehce cynicky bavit :)

Herecký koncert

Všech pět slečen dokazuje, že i v současné herecké generaci není o talent nouze. Jen si musíme počkat, až bude “objeven” i pro televizní obrazovky a tím i pro širší publikum. Skoro mi už došly superlativy, po předchozí chvále, ale stejně dodám: závěrečný aplaus ve stoje byl více než zasloužený. Všechny slečny (ano, jsem starší než ony, tak mohu psát “slečny”, aniž by to znělo drze) hrají nádherně a “na doraz” (alespoň mne to dorazilo). Jeden si při tom pohledu uvědomí, proč ho nevzali na DAMU… Ale upřímně – tohle byl úžasný zážitek a těším se na repete.

Smát se či brečet?

Ještě drobné upozornění a dám už pokoj. Hra patří do kategorie “skrytě nebezpečných” – sice se budete smát a bavit celý večer, některé momenty ale zamrazí a až budete po představení přemýšlet o tom, co jste viděli, můžete se snadno přistihnout, kterak bloudíte Po Opyši a zamyšleně vrážíte do zdí. Hravou a zároveň velmi reálnou formou se zde střídají archetypy známé každému z nás a opět mi nezbývá než smeknout (už zase…) před všemi herečkami za výborné ztvárnění (tak mne napadá, že bych ten klobouk měl nechat ležet – se mi nevyplatí ho furt nasazovat…).

…dární! (dočkali jste se ). Ještě teď tleskám.

Takže na co čekáte? 26.11.2009 na stejném místě v 19.30 a růže s sebou! A nezapomeňte na rezervaci (ten šílenec, co rezervoval 2 hodiny po dnešním představení, jsem prosím já…), lísky na místě určitě opět nebudou.

PS: jednou jedinkrát jsem v předchozím textu kecal… V komentářích očekávám korekci… Řízku, Beby, Isch? 

A nyní defilé lachtanů :)

Byoshin Sai-No-Kawara (fenka)

Bisuketto Sai-No-Kawara (pejsek)

Bairin Sai-No-Kawara (fenka)

Aktualizace 4.11.2009 - tak už jsou všechna štěnda zamluvena:) Kontakt a další podrobnosti a fotky najdete na stránkách Sai-No-Kawara. A ještě jedna fotka lachtanů pohromadě:

Ano, modří už vědí, neodolal jsem vábení vzdělávacího systému a na stará kolena se rozhodl, že titul Bc. nebude poslední metou. Aby taky ne, když na dnešním trhu práce se “Bc. z informatiky” překládá jako “aha, tak vy jste tu vysokou zkusil a moc vás to nebavilo, že?”. Sice mne, jako mladého a ambiciózního podnikatele, tato hodnocení netrápí, ale proč se nevzdělat, dokud si ještě něco pamatuju, že? I nastoupil jsem tedy v letošním semestru, ve svých skorem třiceti letech, do navazujícího magisterského programu “Informační systémy a technologie” na VŠE Praha! Děkuji za aplaus, gratulace přijímám v Krematoriu Strašnice (je nutno si zvykat).

Jelikož ale doba mých bakalářských studií dávno minula, byl jsem nucen absolvovat i přijímací řízení – už zde jsem si uvědomil, že další studium bude všechno, jen ne nudné. Nic na tom, že z hovoru ostatních studentů jsem byl schopen porozumět tak maximálně spojkám, částicím a “že jo, woe”. Nic na tom, že mne někteří z nich oslovili s dotazy ohledně prominutí zkoušek, neb mne považovali za děkana. Nic na tom, že mne studijní referentka zdravila slovy: “Vás jsem tu dlouho neviděla, co letos učíte?”. Nic… Ale fakt, že mi slečny, na které jsem zkoušel svůj neodolatelný šarm, houfně vykaly, mne poněkud rozhodil. Ale co, jsou jen nervózní, bude lépe. A bylo! Tedy alespoň v teoretické rovině – z přijímacího testu jsem, i přes poněkud brzkou hodinu (psát něco, a ještě rukou, v 7.30 ráno, opravdu není můj šálek čaje), získal roztomilých 92 ze 100 bodů (heč!) a zamířil optimisticky k zápisu.

Jako informatika mne poněkud zarazil systém, který se k zápisu používá, ale i tak se povedlo si zapsat vše, co jsem si předsevzal – to znamená kompletní vedlejší specializaci “Ekonomická žurnalistika” do jednoho semestru. Bohužel systém mé VŠ jaksi nepočítá s tím, že by někdo chtěl studovat logicky nejprve specializaci, takže se mi některé hodiny “lehce” překrývají. Inu, adrenalin! Ale vzhůru do školy!

První den ve škole byl, jak to říci kulantně, “velmi náročný”. IT novinář a copywriter, který tráví většinu času u internetu a venčením psa po odlehlých lesích, byl “vhozen” mezi studenty a studentky školy, která každoročně generuje 80% účastnic soutěže Miss ČR. Ano, to nemohlo dobře dopadnout. Kdybych nosil brýle, tak jsem si na ně musel pořídit stěrače… Jistě jste pochopili, že nemluvím o studentech :) Ano, tady se mi bude líbit!

Optimismus mi vydržel přesně do první vyučovací hodiny – rozšafně vkročím do posluchárny, zálibně spočinu zrakem na osazenstvu a pak již jen v hrůze sleduji, kterak mne spolustudenti zdraví povstáním… A to mi všichni říkají, že vypadám mladě. Houbajs – přišel profesor a hotovo. V podobném duchu probíhaly i další hodiny, takže to vypadá, že na VŠE mohu okouzlit tak jedině šatnářky a proděkanku… Obě varianty mají sice své klady, ale řekněme si to upřímně – pokud se mi zamlouvá dáma přes 30, tak se na 99% jmenuje Alena Šeredová.

Abych si ale jenom nestěžoval, najdou se i světlé okamžiky – například hodina Internetové žurnalistiky, kdy mne přednášející (mimochodem bývalý kolega “z žurnálu”, starší o cca 5 let) doslova smetl pod lavici. Nadhazoval témata, na která můžeme udělat rozhovor s rodiči či jiným pamětníkem, a dostal se k 17. listopadu 89. I pravil – to je dobré téma, na to můžete vyzpovídat rodiče. Vy jste tak ročník 87, vám byl tenkrát rok, dva, takže to nepamatujete. Lehce jsem se pousmál. Nebo rozpad ČSFR, tedy 1993, to také nemůžete pamatovat. To už jsem pod tu lavici zahučel zcela regulérně :) Inu – důstojnost a rozhled stáří, řeklo by se.

Takže mi držte palce, ať studia přežiji ve zdraví (fyzickém, o mém psyché se nemá cenu bavit) a daleko více ale fanděte VŠE. Bude to potřebovat…