• Ověřování zdrojů je přežitek! Když to napsala Četka, je to pravda. Není potřeba ztrácet drahocenný čas a hledat původní zdroj, natož si informace ověřovat po všech čertech. Čtenář to také nedělá a, upřímně, když se najde nějaký šťoural, stačí vydat opravu (online je to ještě jednodušší, změna v textu na webu projde vždy).
• Svou prací vzdáváte holt našemu jazyku, pamatujte na to a když hold není zbytí, zeptejte se kamaráda Karla, co měl na střední z češtiny někdy i trojku a tak je prostě machr přes češtinu.
• Netýrejte čtenáře souvětími. Všechno jde napsat jednoduše. Ideální jsou věty holé. Text získá dynamiku. Dobře se čte. Zapomeňte na závorky a středníky. Z nich nikdy nic dobrého nevzešlo. Navíc se tak vyhnete čárkám. A to je moc fajn!
• Přizpůsobte se moderním trendům v jazyce, používejte co nejvíce módní slovní spojení (i tam, kde by je nikdo jiný nepoužil – buďte kreativní!). Několik ukázek pro inspiraci: “je to o něčem” (zvláště v případě, že “to není o něčem” či dokonce “je o ničem”), “přejděme k meritu věci” (netrapte se, že jste nikdy žádný merit neviděli, to není důležité), hlavně ale nezapomeňte všechno “vykomunikovat” a místo sledování videa a čtení zpráv zásadně “konzumujte obsah”.
• Vyplatí se přejímat zlidovělá rčení a citáty, nic neokoření článek tak, jako to dokáže nadpis “To mi ho Milane vyndej”. Odkazujte se na “kapříky”, kde je to jen možné.  A i když v našem státě nemá hulení pořádnou tradici, spojení “už to nehul” je ultimátní argument!
• Angličtina je cool, svědčí o vaší orientaci v oboru, zkušenostech ze světa a hlavně je strašně trendy. Nebojte se je přepisovat částečně foneticky, to je ještě více in! Moderní lidé nemají obývací pokoj, zásadně se “renovuje living room”. Když chytrý telefon, tak jedině “smartfoun”. Zapomínat nesmíme ani na eventy, meetingy či čekování majlstounů a deadlajn. Možností je nepřeberné množství, angličtina je totiž velice bohatý jazyk a nabízí slovíčko pro každou příležitost. Jen si vybrat! Ještě jsem zapomněl na frenčízy…
• Vy jste umělec a písmena jsou vaším prostředkem vyjádření, hrajte si s nimi. Jedna studie ukázala, že lidé jsou spochni peřísčt sokro vechšno, poukd zastůne na svém mítsě první a psolendí psínemo. Tolik k překlepům.
• Kdo říká, že článek by měl objektivně informovat? Každý přece vím, že jediným účelem jakéhokoliv textu je přitáhnout inzerenty! Pro koho píšete vy? … … Díky za upřímnost, hezky cinkají, že?
• Přibližte se svým psaným projevem cílové skupině, přece jste jeden z nich, nesnažte se vzdělávat a rozvíjet slovní zásobu – nikdo to neocení. Spojení “od Microsoftu (ano, té samé společnosti, co vám dělá wokna)” nebo “sem to skoro nevydejchal” vaše čtenáře nadchnou!
• Kdo by dodržoval nějaká pravidla o formě článku? Když to vyjde v rubrice Recenze, tak je to přece recenze! Fejeton se zásadně pozná podle slova “fejeton” v nadpisu a glosa je cokoliv, čím se vyplňuje místo o 1200 znacích.
• Správný novinář vystačí se slovníkem čítajícím 300 slov, pak už by jej čtenáři mohli pokládat za snoba. Zapomeňte na knižní pojmy, nikdo takto již drahně let nemluví, tak proč tak psát? Stejně tak odborné termíny patří do knih, ne do vašich textů. Odstrašujícím případem je třeba nadpis tohoto článku – jaká rukověť? To se maže na chleba?
• Článek bez citace odborníka není zajímavý, myslete na to a vybavte se spolehlivou skupinou odborníků na všechno. I zde pomohou kamarádi – třeba Franta tudle tvrdil, že postavil model nějakýho Suchoše nebo co, tak bude citovaný odborník na avioniku (pardon, na letadla). Kdo má ale pořád Frantu shánět po hospodách? Počkejte, já tvrdil, že se odborníka musíte ptát? Ale ne, to je zbytečné, jste přeci novináři, citaci napíšete snadno sami, že?
• Píšete-li pro lajfstylové dámské magazíny (a píšete podpořeni “lifestyleovými léky”), hodí se znalost zdrobnělinek – taková akcička s kvalitním papáníčkem, to je potěšeníčko. Lepší jak sexíček s miláčkem v peřinkách.
• Poslední rada – Na interpunkci sere bílej tesák! (poznámka pro novináře MBA – interpunkce je takové to zbytečné svinstvo mezi slovy, na to druhé je už ve vašem případě bohužel pozdě…)

1. Pes, který štěká, nekouše! Sousedé ocení, když bude váš miláček dokazovat svou mírumilovnost co nejčastěji, ideálně 24/7. Pokud nemáte dostatečně pevnou vůli a prokazování mírumilovnosti vydržíte poslouchat jen omezenou dobu, není nic jednoduššího – vás přeci nikdo v bytě nedrží!
2. Pečení je radost, Hera je pečení! A vaření a vůbec. Všichni milují vaření, ale ne každý na něj má čas. Zapojte proto sousedy! Stačí málo – nebuďte sobci a větrejte dveřmi, všichni si alespoň přičuchnou a vás to nic nestojí. A když se náhodou nepovede? Nevadí, i spálené palačinky voní dobře a není nad to poučit se z cizích chyb!
3. Bezpečnost nadevše! Cokoliv má zámek, zamykejte. Ideálně na dva západy a vždy, v pravé poledne stejně jako v sedm ráno – platí zejména pro dvojité vchodové dveře, zamknout jen jedny by byl hřích. Bydlíte-li v přízemí, můžete přispět spokojenému soužití ještě více: choďte zamykat i po těch, co dosud neprozřeli. Pár kroků pro vás, velký skok pro bezpečnost.
4. Hudba spojuje lidi! Každý miluje Lady Gagu, dechovku i Deep Purple, nejlépe současně. Neomezujte se, na co byste si jinak kupovali ty 2500 W bedny? Hudbu je třeba prožívat celým tělem, ve dne, v noci, ve vaně, v kuchyni, všude. Sluchátka jsou přežitek, přeci nebudete sobečtí.
5. Bez bezdrátu ani ránu! Správná moderní domácnost je pokrytá Wi-Fi signálem od předsíně po koupelnu. Svůj router zásadně stavte na druhý konec bytu než máte pracovnu (místo, kam pokládáte počítač), nastavte mu nejvyšší možný vysílací výkon a pořiďte si tu nejsilnější všesměrovou anténu. Hravě pokryjete celý dům. Pokud tohle udělá 10 sousedů, bude váš dům v noci krásně světélkovat a odpočinete si i od mobilních telefonů – neprojde ani myš, natož ufon nebo paegas.
6. Vuvuzela forever! Kupte si rovnou dvě a nezapomeňte, že jedině pravidelné cvičení dělá mistra!
7. Jsme to co jíme! Nechte sousedy, ať vás dobře poznají, vystavujte své odpadky na chodbu. Dva tři dny jsou ideální, do té doby někoho zlákají natolik, že si je odnese. Hlavně nezapomeňte mít v zásobě další várku.
8. Dům je ve společné péči nájemníků. To ale neznamená, že zrovna vy byste měli něco dělat, nechte přeci nic pokazit, nechte to na odbornících – nějaký soused se určitě najde. Týká se zejména tak odborných záležitostí jako je výměna žárovky na chodbě nebo zavření oken při lijáku.
9. Děkujeme, že kouříte! Je to moderní, voňavé a společenské. Neomezujte se na svůj byt či balkon, na chodbě to jde také! A konečně – proč si chodit se sousedy pokecat do hospody? Vemte startky, lahváče a pokecejte na schodech!
10. Hodný soused vám půjčí, hodná sousedka dá. Nenakupujte zbytečně moc ničeho – sousedé rádi poskytnou cokoliv od hřebíku po lokomotivu, respektive od soli po steak. Navíc máte jedinečnou příležitost ku společenské konverzaci, to za to stojí! Zvláště žádost o dvě vejce ve tři ráno je považována za neodolatelnou.

Věřím, že tento krátký souhrn z každého snadno udělá sousedskou superstar, já si ale raději jdu vyřídit hypotéku na samotu u lesa… 

Co ty dvě neřízené střely typu “země-pes” prováděly, to se nedá popsat, musí se zažít. Snad jen podotknu, že zahrádka je poněkud “přeskotačena” a v některých místech vypadá, jako by zde měly cvičení minimálně tři armády atomových krtků. Šibičky si to ale užily a my s nimi. Pozorovat Arčiho, kterak prohání jinou šibu a ta mu jeho pozornost zdatně oplácí, to je k nezaplacení – zvlášť když teď Arči chrápe jak zabitý a na otázku “Půjdeme ven?” reaguje odplazením z dohledu Ano, dneska se konečně pořádně vyspím, díky, Yumi!

Nevím, možná by bylo vhodné začít bilancovat, nebo aspoň shrnout poslední tři desetiletí ve stylu “pár věcí vzal mi život, pár věcí dal”, ale kašlu na sentiment! A navíc – kdo by to četl, že? Takže stručně – je mi třicet, show začíná!

A hlavně – The show must go on!

Do následujícího desetiletí bych ale rád stihnul alespoň následující:

• získat s Arčim Interšampiona (snadné, jen se musíme dostat do Polska – nějaká nabídka odvozu?)
• zahrát si před vyprodaným hledištěm monodrama (v přípravě, jen ještě musím najít dostatečně malý divadelní sál)
• chybí mi tancování, návrat k IRISu je nevyhnutelný (to už tvrdím 3 roky)
• přežít, co se týče integrity mého psyché, seminář SOMADO (ok, kecám, spíš bych rád, aby to přežili spolustudenti 
• podívat se do Japonska
• pořídit si druhou šibu (a pak třetí, pochopitelně)
• přestěhovat se z Holešovic (prakticky kamkoliv jinam, krom Libně)
• získat spolubydlící, co neštěká
• naučit se PHP (oprava – skutečně se naučit PHP)
• dohrát Wizardry 7 (prakticky nemožné)
• jo a pochopitelně – světový mír!

A minimálně 300 dalších cílů, ale o těch zase napřesrok. Teď už si jen otevřu portské, vyvenčím Arčiho a vyházím z facebooku přátele, co se na mne vykašlali 

Nyní tedy vyklízíme pozice a budeme už jezdit jen na klubová setkání a zahraniční výstavy. A pochopitelně Arči netrpělivě očekává záplavu nabídek kvalitního sexu. Nedivím se mu – do svých tří a půl let stihl získat Junior Šampiona ČR (23.3.2008), Šampiona ČR (8.5.2009), Klubového Šampiona Shiba Klubu (léto 2009) a Grand Šampiona ČR (7.2.2010). Do Interšampiona chybí jediný titul (CACIB) a za to mohu já – zatím jsme moc těch zahraničních výstav nezvládli (pouze SR) a titul potřebuje ze tří zemí, tak v létě hurá do Polska. Ale do té doby, milé fenečky, neváhejte 

A už se těším, že si rozšíříme sbírku lapačů prachu:

• Ono to nefunguje.
• Dobře, a co přesně nefunguje?
• No, jak jsem vždycky klepnul na ten obrázek, tak teď klepnu a nic to nedělá.
• Na jakej obrázek?
• Jak mám vedle hodin
• Co je na tom obrázku?
• Já nevím, ono to tam teď není
• a tak dále a tak dále…

Jistě, já zase neumím zpívat a přiznejme si to – je i řada dalších činností, které chápu asi tak stejně jako kachna hokej. A kdyby jen činností… Ale sociální interakci raději nechme stranou. Zkrátka – poradit se dá, ale jeden musí vědět co nefunguje.

Světlo na konci tunelu

Naštěstí dlouhé telefonáty a řady mailů jsou už minulostí – objevila se geniálně jednoduchá a skvěle fungující služba – www.showmewhatswrong.com – aneb “Ukaž mi, co tam probohasvatýho nefunguje a nepokoušej se to popsat slovy, kterým ani jeden nerozumíme”. Idea je jednoduchá – aplikace nahraje krátké video na “nemocném PC” a pošle vám jej zpět.

Jak to funguje?

Překvapivě dobře :)

1. Jednoduše zadáte svůj mail na stránce showmewhatswron­g.com 
2. Získáte odkaz (asi trvalý)
3. Odkaz pošlete příteli v nouzi
4. Ten pak už jen otevře odkaz
5. Zadá svoje jméno nebo přezdívku
6. A může předvádět, co myslel tím “obrázkem, co už tam není”
7. Nahrávání skončí po 5 minutách nebo po klepnutí na nepřehlédnutelné tlačítko STOP.

Pak stačí chvíli počkat, video se samo připraví a odešle, na mail dostanete upozornění. A můžete se kochat a radit. Geniálně jednoduché, ne?

Jasně, není to ještě zdaleka dokonalé – nároky na hardware a rychlost připojení jsou celkem vysoké a záznam nefunguje v Chrome (nevygeneruje odkaz, nespustí se) ani v Opeře (spustí, ale nenahrává). Nicméně Běžný Franta Uživatel má spíše IE nebo Firefox a tam vše jede jak má.

A jde o aplikaci v Javě, takže nezapomenout na bezpečnostní upozornění (Karle, až se tě to zeptá, zda povolit javu, tak dej Ano).

Otázkou je, kdy začne být služba placená

Už před mnoha lety napsala paní Petrusová: “Kdyby šiba mohla říci jedno slovo, bylo by to moje. Moje jídlo, moje hračky, můj dům, můj člověk, můj svět”. Po několika letech ve společnosti šiby se domnívám, že to je ještě velice mírné zhodnocení…

Vlastnická práva z pohledu šiby

1. Pokud o to stojím, je to moje
2. Pokud to mám v tlamě, je to moje
3. Pokud to někdy v minulosti splňovalo body 1 a 2, je to moje
4. Pokud ti to zvládnu sebrat, je to moje
5. I když to jen vypadá jako něco mého, je to moje
6. Vidím to první, je to moje
7. Vidím to, je to moje
8. Dá se to sežrat, je to moje
9. Pokud ti to upadne, je to moje
10. Pokud něco roztrhám na kousky, jsou všechny moje
11. Když už mne to nebaví, je to tvoje
12. Pokud to chci zpět, je to moje
13. Pokud se to hýbe, je to moje
14. Pokud se to už nehýbe, je to tvoje (pokud neplatí některý z bodů 1–11)
15. Dosáhnu na to, je to moje
16. Nedosáhnu na to, dej to níž – je to moje!
17. Dá se to rozkousat, je to moje
18. Když se to rozbije, je to tvoje
19. Když to opravíš, je to moje
20. Pokud to nesplňuje body 1–10, 12–13, 15–17 a 19, je to stejně moje

Ať se vám splní, co jste si předsevzali (pokud se tedy trápíte novoročními předsevzetími), a ať se tady za rok sejdeme v hojném počtu u péefka na rok 2011!

Tolik k oficiálnímu úvodu. A teď ještě malý bonus pro ty, co poctivě klikají na pokračování článků :) Mějte se tak, jak chcete (tedy výborně) a ať vám úsměv nezmizí z tváře po celý rok (to bude těžší, ale zvládneme to!). I Arči se přidává s PéeFkem, takže já už budu mlčet:

Pro fotografy tu máme také jedno:

Je mezi přítomnými nějaký manager? Pokud čirou náhodou ano, pak jedno speciální PFko i pro Vás:

A pro všechny nezadané něco veselejšího:

Ať se daří, přátelé!

Poučen štrapácemi s autobusovou dopravou, rozhodl jsem se vsadit na jistotu v podobě českých drah. S ČD jezdíme pravidelně, neb Arči v autobuse není zrovna dobrá propagace plemene (a podpora nervů spolucestujících), a nemohu si stěžovat (já už si ani stěžovat nemůžu…), ovšem v poslední době se vysloveně daří. I dáme si opět oblíbenou zhuštěnou a časově precizní verzi příběhu:

• 18.50 dorážím na Hlavní nádraží a pořizuji lístek na přímý spoj Praha-Klatovy v 19.04
• 19.00 stále není po vlaku ani vidu
• 19.02 skáče na tabuli nový čas odjezdu: z 19.04 je náhle “nejede”
• Vzhůru na informace
• Velmi milý pán mne, s odkazem na kalamitu na trati, posílá na rychlík Praha-Cheb s odjezdem v 18.05.
• Cože? To bylo před hodinou, ne? Ano, ale “spoj je opožděn a měl by jet jako náhrada za rychlík do Plzně”
• 19.08 dobíhám na nástupiště
• 19.07 odjel rychlík na Cheb, zpoždění 64 minut asi dávalo dostatek prostoru pro změnu vlaku, jaksi o tom ale nikdo neinformoval cestující. ČD by měly zapracovat na komunikační strategii
• Počkám na další, nic se neděje, u Burger Kinga je příjemně. Další vlak odjíždí 20.04, času dost
• 19.50 se opět něco děje na informační tabuli. No ne, ČD zapracovaly na komunikační strategii a oznamují, že onen vlak pojede 20.12. ze Smíchovského nádraží, Hlavák tentokrát vynechá.
• Dělají si srandu?
• Nikoliv, myslí to vážně. Tak vzhůru na Smíchov, sice tenhle už nestihnu, ale co kdyby ten další, a zároveň poslední, také nejel z Hl.n.?
• 20.23 – Smíchov. Překvapivě tu vlak stále ještě stojí, zaraduji se a už jedeme! Zpoždění něco kolem 20 minut má jednu výhodu – nebudu mrznout na přestupu v Plzni přes hodinu.
• 21.15 – už jsme v Berouně! Vypadá to, že polovinu času jedeme a polovinu času vlak tlačí mašinfíra. Zahlédl jsem, kterak nás předběhla důchodkyně s otýpkou dřeva. Asi nám došlo uhlí…
• 22.55 se ocitáme v Plzni, poslední spoj na Klatovy odjíždí za 3 minuty (další v půl páté ráno), hurá!
• 22.58 odjíždíme z Plzně a já děkuji prozřetelnosti, neb ten další vlak měl v té době 1) už 5 minut stát v Plzni 2) hlášeno více než 100 minut zpoždění :)
• Cestou si zavzpomínám na Rakousko-Uhersko, protože právě z této doby pochází “vlak”, kterým jedeme. Útulný motoráček, pravděpodobně předělaný z koňky, má jednu nespornou výhodu – díky zvukovému projevu motoru rozhodně nezaspím konečnou…
• 23.57 konečně Klatovy.
• Děkuji Českým drahám za exkurzi do minulosti a za transport Praha-Klatovy v rekordním čase necelých pěti hodin.

Závěrem snad jen jednu radu – až mne uvidíte vstupovat do libovolného prostředku hromadné dopravy, urychleně vystupte a jděte pěšky. :)

Když mi v pátek dorazila pozvánka na premiéru čtvrtého představení pohybového divadla Veselé skoky s názvem Edgar Alan Pů – Havran, váhal jsem asi 10 vteřin – přeci jen na pondělí jsem měl plánovány Klatovské úřady a Praha je od Klatov co by střelou středního doletu dohodil. Ale s precizním plánováním se stihne vše, tak honem potvrdit rezervaci a už pomalu přemýšlet, jak novinku zrecenzuji :) A zde se nám počne příběh mírně lišit od původního plánu (opět)…

Původní plán byl následující – do 14:00 stihnout úřady, nahodit na ksicht obličej a vyvenčit pesa. 15:27 pak nasednout do autobusu, který v 16:25 bude v Plzni a následně další spoj v 16:30, který v 17.30 dorazí na Zličín. Následuje otočka přes byt a 19:30 už sedím v divadle V Celetné a vychutnávám umění. Tolik teorie. Ačkoliv obvykle jezdím vlakem, tentokrát jsem chtěl být v Praze dříve a rychleji. (ano, modří už vědí a červení se také začínají chechtat).

Až do 15.00 mi harmonogram přesně vycházel – úřady jsem oběhl rychlostí oběžníku z ministerstva financí, pes se nikde nezasekl o strom a i dočasná plastika se povedla v rekordním čase. Tu ale do hry vstupují autobusy a začíná zábava. Pro větší dynamiku následující události shrnu velmi stručně, ale časově precizně:

• 15:02 stojím na zastávce a čekám na bus MHD, který má dorazit v 15:05 a na nádraží mne dopravit 15:19 – to je 7 minut před odjezdem spoje na Plzeň
• 15:05 stojím tam, co před 3 minutami
• 15:15 přijíždí MHD, co je to 10 minut proti nekonečnosti vesmíru?
• 15:17 jsou lidé v busu a zhrzená důchodkyně spílá řidiči, že jede pozdě
• 15:19 jí došla slova a konečně jedeme
• v řidiči se probouzí Niky Lauda a už nenabírá další zpoždění
• 15:29 dorážíme na nádraží
• 15:28:45 bohužel odjel spoj na Plzeň, který už tedy nestíhám. Děkuji výřečné důchodkyni a doufám, že s ní můj úsměv nešvihne. Tedy nešvihne hned.
• 15:36 má jet další spoj, bohužel nejede
• mrznu
• 15:49 přijíždí další bus, ten ale končí na půl cesty do Plzně, tak jej vynechávám (chyba)
• mrznu o něco více
• 16:15 se blíží další bus (dle řádu jede 16:18), který je v Praze v 18:30, to by ještě šlo. Bohužel ale ani nepřibrzdil a jede dále. Asi začnu nosit reflexní vestu…
• mrznu, ale už je mi to jedno
• 16:23 přijíždí další, ten sice končí v Plzni, ale měl by tam být v 17:25, což dává možnost přestupu na Student Agency v 17:30 (ano, 18:30 v Praze, stíhám!)
• 16:40 pln optimismu rezervuji online lístek na Student Agency (dnes již druhý, ten první jsem online i platil)
• 17:06 odjíždíme z Přeštic. Jen 6 minut zpoždění, to doženeme.
• 17:18 řidič si uvědomuje, že jeho stroj zvládne i třetí rychlostní stupeň a občas dokonce poškádlí plyn (po zbytek času jej udržuji na podlaze já. Silou vůle)
• 17:31 přijíždíme do Plzně… Mažu rezervaci na SA a modlím se ke všem svatým, abych nikoho nezabil. Oprava: abych toho řidiče nezabil moc rychle.
• 18:01 odjíždím z Plzně s dalším SA a smiřuji se s tím, že na premiéru dorazím v jeansech a s taškou.
• 18:47 se ozývá poměrně zřetelná rána a stavíme u krajnice.
• 18:57 tak rychle vyměněné kolo jsem ještě neviděl!
• 19:08 dorážíme do Prahy a já ruším rezervaci V Celetné
• 19:30 začíná představení
• 19:53 jsem doma…
• 20:12 rezervuji lístek na příští pondělí

Jako velké plus tohoto příběhu beru fakt, že jsem nikoho nezabil a i sprostá slova jsem omezil v případech, kdy byly kolem děti. Většinou (stejně je už dávno znají, tak není co narušit – natož mravní vývoj mládeže).

Každopádně se těším na 28.12., kdy už snad představení stihnu – pojedu totiž vlakem a o den dřív!