• Ověřování zdrojů je přežitek! Když to napsala Četka, je to pravda. Není potřeba ztrácet drahocenný čas a hledat původní zdroj, natož si informace ověřovat po všech čertech. Čtenář to také nedělá a, upřímně, když se najde nějaký šťoural, stačí vydat opravu (online je to ještě jednodušší, změna v textu na webu projde vždy).
• Svou prací vzdáváte holt našemu jazyku, pamatujte na to a když hold není zbytí, zeptejte se kamaráda Karla, co měl na střední z češtiny někdy i trojku a tak je prostě machr přes češtinu.
• Netýrejte čtenáře souvětími. Všechno jde napsat jednoduše. Ideální jsou věty holé. Text získá dynamiku. Dobře se čte. Zapomeňte na závorky a středníky. Z nich nikdy nic dobrého nevzešlo. Navíc se tak vyhnete čárkám. A to je moc fajn!
• Přizpůsobte se moderním trendům v jazyce, používejte co nejvíce módní slovní spojení (i tam, kde by je nikdo jiný nepoužil – buďte kreativní!). Několik ukázek pro inspiraci: “je to o něčem” (zvláště v případě, že “to není o něčem” či dokonce “je o ničem”), “přejděme k meritu věci” (netrapte se, že jste nikdy žádný merit neviděli, to není důležité), hlavně ale nezapomeňte všechno “vykomunikovat” a místo sledování videa a čtení zpráv zásadně “konzumujte obsah”.
• Vyplatí se přejímat zlidovělá rčení a citáty, nic neokoření článek tak, jako to dokáže nadpis “To mi ho Milane vyndej”. Odkazujte se na “kapříky”, kde je to jen možné.  A i když v našem státě nemá hulení pořádnou tradici, spojení “už to nehul” je ultimátní argument!
• Angličtina je cool, svědčí o vaší orientaci v oboru, zkušenostech ze světa a hlavně je strašně trendy. Nebojte se je přepisovat částečně foneticky, to je ještě více in! Moderní lidé nemají obývací pokoj, zásadně se “renovuje living room”. Když chytrý telefon, tak jedině “smartfoun”. Zapomínat nesmíme ani na eventy, meetingy či čekování majlstounů a deadlajn. Možností je nepřeberné množství, angličtina je totiž velice bohatý jazyk a nabízí slovíčko pro každou příležitost. Jen si vybrat! Ještě jsem zapomněl na frenčízy…
• Vy jste umělec a písmena jsou vaším prostředkem vyjádření, hrajte si s nimi. Jedna studie ukázala, že lidé jsou spochni peřísčt sokro vechšno, poukd zastůne na svém mítsě první a psolendí psínemo. Tolik k překlepům.
• Kdo říká, že článek by měl objektivně informovat? Každý přece vím, že jediným účelem jakéhokoliv textu je přitáhnout inzerenty! Pro koho píšete vy? … … Díky za upřímnost, hezky cinkají, že?
• Přibližte se svým psaným projevem cílové skupině, přece jste jeden z nich, nesnažte se vzdělávat a rozvíjet slovní zásobu – nikdo to neocení. Spojení “od Microsoftu (ano, té samé společnosti, co vám dělá wokna)” nebo “sem to skoro nevydejchal” vaše čtenáře nadchnou!
• Kdo by dodržoval nějaká pravidla o formě článku? Když to vyjde v rubrice Recenze, tak je to přece recenze! Fejeton se zásadně pozná podle slova “fejeton” v nadpisu a glosa je cokoliv, čím se vyplňuje místo o 1200 znacích.
• Správný novinář vystačí se slovníkem čítajícím 300 slov, pak už by jej čtenáři mohli pokládat za snoba. Zapomeňte na knižní pojmy, nikdo takto již drahně let nemluví, tak proč tak psát? Stejně tak odborné termíny patří do knih, ne do vašich textů. Odstrašujícím případem je třeba nadpis tohoto článku – jaká rukověť? To se maže na chleba?
• Článek bez citace odborníka není zajímavý, myslete na to a vybavte se spolehlivou skupinou odborníků na všechno. I zde pomohou kamarádi – třeba Franta tudle tvrdil, že postavil model nějakýho Suchoše nebo co, tak bude citovaný odborník na avioniku (pardon, na letadla). Kdo má ale pořád Frantu shánět po hospodách? Počkejte, já tvrdil, že se odborníka musíte ptát? Ale ne, to je zbytečné, jste přeci novináři, citaci napíšete snadno sami, že?
• Píšete-li pro lajfstylové dámské magazíny (a píšete podpořeni “lifestyleovými léky”), hodí se znalost zdrobnělinek – taková akcička s kvalitním papáníčkem, to je potěšeníčko. Lepší jak sexíček s miláčkem v peřinkách.
• Poslední rada – Na interpunkci sere bílej tesák! (poznámka pro novináře MBA – interpunkce je takové to zbytečné svinstvo mezi slovy, na to druhé je už ve vašem případě bohužel pozdě…)

1. Pes, který štěká, nekouše! Sousedé ocení, když bude váš miláček dokazovat svou mírumilovnost co nejčastěji, ideálně 24/7. Pokud nemáte dostatečně pevnou vůli a prokazování mírumilovnosti vydržíte poslouchat jen omezenou dobu, není nic jednoduššího – vás přeci nikdo v bytě nedrží!
2. Pečení je radost, Hera je pečení! A vaření a vůbec. Všichni milují vaření, ale ne každý na něj má čas. Zapojte proto sousedy! Stačí málo – nebuďte sobci a větrejte dveřmi, všichni si alespoň přičuchnou a vás to nic nestojí. A když se náhodou nepovede? Nevadí, i spálené palačinky voní dobře a není nad to poučit se z cizích chyb!
3. Bezpečnost nadevše! Cokoliv má zámek, zamykejte. Ideálně na dva západy a vždy, v pravé poledne stejně jako v sedm ráno – platí zejména pro dvojité vchodové dveře, zamknout jen jedny by byl hřích. Bydlíte-li v přízemí, můžete přispět spokojenému soužití ještě více: choďte zamykat i po těch, co dosud neprozřeli. Pár kroků pro vás, velký skok pro bezpečnost.
4. Hudba spojuje lidi! Každý miluje Lady Gagu, dechovku i Deep Purple, nejlépe současně. Neomezujte se, na co byste si jinak kupovali ty 2500 W bedny? Hudbu je třeba prožívat celým tělem, ve dne, v noci, ve vaně, v kuchyni, všude. Sluchátka jsou přežitek, přeci nebudete sobečtí.
5. Bez bezdrátu ani ránu! Správná moderní domácnost je pokrytá Wi-Fi signálem od předsíně po koupelnu. Svůj router zásadně stavte na druhý konec bytu než máte pracovnu (místo, kam pokládáte počítač), nastavte mu nejvyšší možný vysílací výkon a pořiďte si tu nejsilnější všesměrovou anténu. Hravě pokryjete celý dům. Pokud tohle udělá 10 sousedů, bude váš dům v noci krásně světélkovat a odpočinete si i od mobilních telefonů – neprojde ani myš, natož ufon nebo paegas.
6. Vuvuzela forever! Kupte si rovnou dvě a nezapomeňte, že jedině pravidelné cvičení dělá mistra!
7. Jsme to co jíme! Nechte sousedy, ať vás dobře poznají, vystavujte své odpadky na chodbu. Dva tři dny jsou ideální, do té doby někoho zlákají natolik, že si je odnese. Hlavně nezapomeňte mít v zásobě další várku.
8. Dům je ve společné péči nájemníků. To ale neznamená, že zrovna vy byste měli něco dělat, nechte přeci nic pokazit, nechte to na odbornících – nějaký soused se určitě najde. Týká se zejména tak odborných záležitostí jako je výměna žárovky na chodbě nebo zavření oken při lijáku.
9. Děkujeme, že kouříte! Je to moderní, voňavé a společenské. Neomezujte se na svůj byt či balkon, na chodbě to jde také! A konečně – proč si chodit se sousedy pokecat do hospody? Vemte startky, lahváče a pokecejte na schodech!
10. Hodný soused vám půjčí, hodná sousedka dá. Nenakupujte zbytečně moc ničeho – sousedé rádi poskytnou cokoliv od hřebíku po lokomotivu, respektive od soli po steak. Navíc máte jedinečnou příležitost ku společenské konverzaci, to za to stojí! Zvláště žádost o dvě vejce ve tři ráno je považována za neodolatelnou.

Věřím, že tento krátký souhrn z každého snadno udělá sousedskou superstar, já si ale raději jdu vyřídit hypotéku na samotu u lesa… 

Nevím, možná by bylo vhodné začít bilancovat, nebo aspoň shrnout poslední tři desetiletí ve stylu “pár věcí vzal mi život, pár věcí dal”, ale kašlu na sentiment! A navíc – kdo by to četl, že? Takže stručně – je mi třicet, show začíná!

A hlavně – The show must go on!

Do následujícího desetiletí bych ale rád stihnul alespoň následující:

• získat s Arčim Interšampiona (snadné, jen se musíme dostat do Polska – nějaká nabídka odvozu?)
• zahrát si před vyprodaným hledištěm monodrama (v přípravě, jen ještě musím najít dostatečně malý divadelní sál)
• chybí mi tancování, návrat k IRISu je nevyhnutelný (to už tvrdím 3 roky)
• přežít, co se týče integrity mého psyché, seminář SOMADO (ok, kecám, spíš bych rád, aby to přežili spolustudenti 
• podívat se do Japonska
• pořídit si druhou šibu (a pak třetí, pochopitelně)
• přestěhovat se z Holešovic (prakticky kamkoliv jinam, krom Libně)
• získat spolubydlící, co neštěká
• naučit se PHP (oprava – skutečně se naučit PHP)
• dohrát Wizardry 7 (prakticky nemožné)
• jo a pochopitelně – světový mír!

A minimálně 300 dalších cílů, ale o těch zase napřesrok. Teď už si jen otevřu portské, vyvenčím Arčiho a vyházím z facebooku přátele, co se na mne vykašlali 

Ať se vám splní, co jste si předsevzali (pokud se tedy trápíte novoročními předsevzetími), a ať se tady za rok sejdeme v hojném počtu u péefka na rok 2011!

Tolik k oficiálnímu úvodu. A teď ještě malý bonus pro ty, co poctivě klikají na pokračování článků :) Mějte se tak, jak chcete (tedy výborně) a ať vám úsměv nezmizí z tváře po celý rok (to bude těžší, ale zvládneme to!). I Arči se přidává s PéeFkem, takže já už budu mlčet:

Pro fotografy tu máme také jedno:

Je mezi přítomnými nějaký manager? Pokud čirou náhodou ano, pak jedno speciální PFko i pro Vás:

A pro všechny nezadané něco veselejšího:

Ať se daří, přátelé!

Poučen štrapácemi s autobusovou dopravou, rozhodl jsem se vsadit na jistotu v podobě českých drah. S ČD jezdíme pravidelně, neb Arči v autobuse není zrovna dobrá propagace plemene (a podpora nervů spolucestujících), a nemohu si stěžovat (já už si ani stěžovat nemůžu…), ovšem v poslední době se vysloveně daří. I dáme si opět oblíbenou zhuštěnou a časově precizní verzi příběhu:

• 18.50 dorážím na Hlavní nádraží a pořizuji lístek na přímý spoj Praha-Klatovy v 19.04
• 19.00 stále není po vlaku ani vidu
• 19.02 skáče na tabuli nový čas odjezdu: z 19.04 je náhle “nejede”
• Vzhůru na informace
• Velmi milý pán mne, s odkazem na kalamitu na trati, posílá na rychlík Praha-Cheb s odjezdem v 18.05.
• Cože? To bylo před hodinou, ne? Ano, ale “spoj je opožděn a měl by jet jako náhrada za rychlík do Plzně”
• 19.08 dobíhám na nástupiště
• 19.07 odjel rychlík na Cheb, zpoždění 64 minut asi dávalo dostatek prostoru pro změnu vlaku, jaksi o tom ale nikdo neinformoval cestující. ČD by měly zapracovat na komunikační strategii
• Počkám na další, nic se neděje, u Burger Kinga je příjemně. Další vlak odjíždí 20.04, času dost
• 19.50 se opět něco děje na informační tabuli. No ne, ČD zapracovaly na komunikační strategii a oznamují, že onen vlak pojede 20.12. ze Smíchovského nádraží, Hlavák tentokrát vynechá.
• Dělají si srandu?
• Nikoliv, myslí to vážně. Tak vzhůru na Smíchov, sice tenhle už nestihnu, ale co kdyby ten další, a zároveň poslední, také nejel z Hl.n.?
• 20.23 – Smíchov. Překvapivě tu vlak stále ještě stojí, zaraduji se a už jedeme! Zpoždění něco kolem 20 minut má jednu výhodu – nebudu mrznout na přestupu v Plzni přes hodinu.
• 21.15 – už jsme v Berouně! Vypadá to, že polovinu času jedeme a polovinu času vlak tlačí mašinfíra. Zahlédl jsem, kterak nás předběhla důchodkyně s otýpkou dřeva. Asi nám došlo uhlí…
• 22.55 se ocitáme v Plzni, poslední spoj na Klatovy odjíždí za 3 minuty (další v půl páté ráno), hurá!
• 22.58 odjíždíme z Plzně a já děkuji prozřetelnosti, neb ten další vlak měl v té době 1) už 5 minut stát v Plzni 2) hlášeno více než 100 minut zpoždění :)
• Cestou si zavzpomínám na Rakousko-Uhersko, protože právě z této doby pochází “vlak”, kterým jedeme. Útulný motoráček, pravděpodobně předělaný z koňky, má jednu nespornou výhodu – díky zvukovému projevu motoru rozhodně nezaspím konečnou…
• 23.57 konečně Klatovy.
• Děkuji Českým drahám za exkurzi do minulosti a za transport Praha-Klatovy v rekordním čase necelých pěti hodin.

Závěrem snad jen jednu radu – až mne uvidíte vstupovat do libovolného prostředku hromadné dopravy, urychleně vystupte a jděte pěšky. :)

Když mi v pátek dorazila pozvánka na premiéru čtvrtého představení pohybového divadla Veselé skoky s názvem Edgar Alan Pů – Havran, váhal jsem asi 10 vteřin – přeci jen na pondělí jsem měl plánovány Klatovské úřady a Praha je od Klatov co by střelou středního doletu dohodil. Ale s precizním plánováním se stihne vše, tak honem potvrdit rezervaci a už pomalu přemýšlet, jak novinku zrecenzuji :) A zde se nám počne příběh mírně lišit od původního plánu (opět)…

Původní plán byl následující – do 14:00 stihnout úřady, nahodit na ksicht obličej a vyvenčit pesa. 15:27 pak nasednout do autobusu, který v 16:25 bude v Plzni a následně další spoj v 16:30, který v 17.30 dorazí na Zličín. Následuje otočka přes byt a 19:30 už sedím v divadle V Celetné a vychutnávám umění. Tolik teorie. Ačkoliv obvykle jezdím vlakem, tentokrát jsem chtěl být v Praze dříve a rychleji. (ano, modří už vědí a červení se také začínají chechtat).

Až do 15.00 mi harmonogram přesně vycházel – úřady jsem oběhl rychlostí oběžníku z ministerstva financí, pes se nikde nezasekl o strom a i dočasná plastika se povedla v rekordním čase. Tu ale do hry vstupují autobusy a začíná zábava. Pro větší dynamiku následující události shrnu velmi stručně, ale časově precizně:

• 15:02 stojím na zastávce a čekám na bus MHD, který má dorazit v 15:05 a na nádraží mne dopravit 15:19 – to je 7 minut před odjezdem spoje na Plzeň
• 15:05 stojím tam, co před 3 minutami
• 15:15 přijíždí MHD, co je to 10 minut proti nekonečnosti vesmíru?
• 15:17 jsou lidé v busu a zhrzená důchodkyně spílá řidiči, že jede pozdě
• 15:19 jí došla slova a konečně jedeme
• v řidiči se probouzí Niky Lauda a už nenabírá další zpoždění
• 15:29 dorážíme na nádraží
• 15:28:45 bohužel odjel spoj na Plzeň, který už tedy nestíhám. Děkuji výřečné důchodkyni a doufám, že s ní můj úsměv nešvihne. Tedy nešvihne hned.
• 15:36 má jet další spoj, bohužel nejede
• mrznu
• 15:49 přijíždí další bus, ten ale končí na půl cesty do Plzně, tak jej vynechávám (chyba)
• mrznu o něco více
• 16:15 se blíží další bus (dle řádu jede 16:18), který je v Praze v 18:30, to by ještě šlo. Bohužel ale ani nepřibrzdil a jede dále. Asi začnu nosit reflexní vestu…
• mrznu, ale už je mi to jedno
• 16:23 přijíždí další, ten sice končí v Plzni, ale měl by tam být v 17:25, což dává možnost přestupu na Student Agency v 17:30 (ano, 18:30 v Praze, stíhám!)
• 16:40 pln optimismu rezervuji online lístek na Student Agency (dnes již druhý, ten první jsem online i platil)
• 17:06 odjíždíme z Přeštic. Jen 6 minut zpoždění, to doženeme.
• 17:18 řidič si uvědomuje, že jeho stroj zvládne i třetí rychlostní stupeň a občas dokonce poškádlí plyn (po zbytek času jej udržuji na podlaze já. Silou vůle)
• 17:31 přijíždíme do Plzně… Mažu rezervaci na SA a modlím se ke všem svatým, abych nikoho nezabil. Oprava: abych toho řidiče nezabil moc rychle.
• 18:01 odjíždím z Plzně s dalším SA a smiřuji se s tím, že na premiéru dorazím v jeansech a s taškou.
• 18:47 se ozývá poměrně zřetelná rána a stavíme u krajnice.
• 18:57 tak rychle vyměněné kolo jsem ještě neviděl!
• 19:08 dorážíme do Prahy a já ruším rezervaci V Celetné
• 19:30 začíná představení
• 19:53 jsem doma…
• 20:12 rezervuji lístek na příští pondělí

Jako velké plus tohoto příběhu beru fakt, že jsem nikoho nezabil a i sprostá slova jsem omezil v případech, kdy byly kolem děti. Většinou (stejně je už dávno znají, tak není co narušit – natož mravní vývoj mládeže).

Každopádně se těším na 28.12., kdy už snad představení stihnu – pojedu totiž vlakem a o den dřív! 

S přehledem vyprodané představení v komorním prostředí A studia Rubín (ok, je to sklepení, ale má úžasnou atmosféru) patří k zážitkům, které nelze než doporučit. Už název “Máma říkala, že bych neměla” výstižně shrnuje děj – před vámi se střídají krátké scénky ze života čtyř generací jedné rodiny, tu veselé, tu dramatické, ale vždy precizně vypointované. Některé z nich vám “dojdou” až v kontextu dalších, z jiných zamrazí rovnou nebo naopak vyvolají salvu smíchu – velmi umírněného smíchu, to je asi jediná nevýhoda maličkého prostoru Rubínu – člověk se tu pomalu bojí zakašlat, aby mu nespadl strop na hlavu… To je ale jediná výtka, kterou budu mít (a upřímně, v Národním by zase hra tak nevynikla). Takže – jste připraveni na porci bezbřehého obdivu a nadšení? Tak jedeme dále!

O čem to všechno je?

To tak, prozrazovat děj a pointu, to teda ne! Šup pro lísky a podívejte se sami :) Stručně řečeno – uvidíte 4× tu samou ženskou logiku (ano, je to oxymóron) ve čtyřech odlišných časech. Od maminčina andílka přes vzdornou puberťačku až po matku a jejího malého andílka a jedeme znovu. Jo, jednou na pozadí zní bombardování Londýna a jindy z rádia “řve” punk (podobnost čistě náhodná), ale vztahy jsou stále stejné. Nejúžasnější je v tomto “matka rodu” Doris, jejíž proměna z přísné matky ve značně rozmazlující babičku (výborně se bavící hubatostí své vnučky), je naprosto přesná a okouzlující. O malém bonbónku na závěr nemluvě, ale na ten si počkejte sami! A to je její představitelce teprve 25 let :) No, zkusil jsem to, ale fakt nelze popsat děj bez toho, abych vám zkazil zážitek, takže vzhůru k herečkám (krásný slovní obrat).

Kdo tam?

Osoby a obsazení stojí za více, než krátkou noticku. Máma říkala… (zkracuji) je výhradně dámská záležitost (předem podotýkám, že jsem se stihl za představení 5× zamilovat, takže pravidelní čtenáři blogu již tuší.) a dámy z Partidy toho náležitě využily. Na jevišti se tak představí čtyři generace “matek a dcer” (všechny v obou rolích) a o doprovod se stará “dobový rozhlas” v nenapodobitelném podání Alžběty Somorovské (odkaz vede na Youtube, rozhodně navštivte). Mimochodem, Alžběta si během večera střihne více hudebních žánrů, než vystřídají všichni suprstár za celou sezonu – od klasiky 30tých let po zlatá osmdesátá – a ten rozsah by jí mohl závidět i božský Kája.

Magdalena Bianka Ištoková hraje asi nejroztomilejší, a pro mne v některých okamžicích i nejdepresivnější, postavu ve hře. Malá Rosie je nejmladší zástupkyní rodu, takže i nejbližší dnešní generaci. Ve společných scénách (kdy všechny slečny vystupují jako devítilété) je ona tou odstrkovanou a tu z jejího projevu běhá mráz po zádech.  Hmmm, koukám, že už zase píšu jako kniha… Zkrátka malej sexy diblík s takovejma těma občasnejma emo depkama. Hmmm, to bylo zase až moc lidové… Ale chápete, ne?

Diana Šoltýsová jako Jackie mi byla po celou dobu krajně nesympatická a přitom je to taková milá slečna :) Zkrátka krásně zahraná mrcha, i když se vlastně řídí radou své matky a snaží se to “dotáhnout dál”. Pokud se nemůžete zbavit dojmu, že “už jste ji někde viděli”, tak napovím – Činoherní klub a Nebezpečné vztahy. Pokud bych měl vybrat jednu scénu, pak rozhodně narozeniny Rosie (až uvidíte, poznáte) – to byl zážitek na panáka.

Michaela Badinková v roli Margaret předvádí, dle mého, nejemocionálněji vypjatou postavu. Neskutečným způsobem zahraná matka, po většinu času se nacházející v situacích, kdy by většina z nás a) vyhledala Chocholouška b) zfackovala vše kolem Pozorovat Michaelu na jevišti má ale jednu nevýhodu – pokud je na scéně, těžko se soustředíte na ostatní :) Její herecký projev je komplexní a fascinující – i nejdrobnější gesto má svůj důvod a je zcela opodstatněné. Jo, rozbrečela mne, dvakrát :) Ostatně mám dojem, že je z celého spolku nejznámější – Veverka z Jak básníci neztrácejí naději či Lenka z Ulice (kde hraje spolu s Biankou, jediný důvod, proč si dneska pořídit TV…).

A konečně Doris – Henrieta Hornáčková (všimněte si odkazu, už 2 roky tam mají chybu…), jakožto zakladatelka rodu, projde za večer nejvíce proměnami – od mladé maminky po lehce otravnou prababičku a něco navíc (ano, už upozorňuji na “bonus” podruhé, ale stojí za to). Stejně jako ostatním jí všechny role bezmezně uvěříte a v některých okamžicích bych se nebál napsat, že “hru táhne”. Ostatně za celou dobu skoro “nesleze z jeviště” (to si nestěžuju, naopak). Jako nejlepší část její role vidím babičku (tedy krom “bonusu” – ten je bezkonkurenční a v kontextu předchozího aspiruje na herecký výkon roku (poznámka: třetí upozornění, poslední)) – na babče je vidět, jak si posun rolí v rodině užívá a budete se s ní lehce cynicky bavit :)

Herecký koncert

Všech pět slečen dokazuje, že i v současné herecké generaci není o talent nouze. Jen si musíme počkat, až bude “objeven” i pro televizní obrazovky a tím i pro širší publikum. Skoro mi už došly superlativy, po předchozí chvále, ale stejně dodám: závěrečný aplaus ve stoje byl více než zasloužený. Všechny slečny (ano, jsem starší než ony, tak mohu psát “slečny”, aniž by to znělo drze) hrají nádherně a “na doraz” (alespoň mne to dorazilo). Jeden si při tom pohledu uvědomí, proč ho nevzali na DAMU… Ale upřímně – tohle byl úžasný zážitek a těším se na repete.

Smát se či brečet?

Ještě drobné upozornění a dám už pokoj. Hra patří do kategorie “skrytě nebezpečných” – sice se budete smát a bavit celý večer, některé momenty ale zamrazí a až budete po představení přemýšlet o tom, co jste viděli, můžete se snadno přistihnout, kterak bloudíte Po Opyši a zamyšleně vrážíte do zdí. Hravou a zároveň velmi reálnou formou se zde střídají archetypy známé každému z nás a opět mi nezbývá než smeknout (už zase…) před všemi herečkami za výborné ztvárnění (tak mne napadá, že bych ten klobouk měl nechat ležet – se mi nevyplatí ho furt nasazovat…).

…dární! (dočkali jste se ). Ještě teď tleskám.

Takže na co čekáte? 26.11.2009 na stejném místě v 19.30 a růže s sebou! A nezapomeňte na rezervaci (ten šílenec, co rezervoval 2 hodiny po dnešním představení, jsem prosím já…), lísky na místě určitě opět nebudou.

PS: jednou jedinkrát jsem v předchozím textu kecal… V komentářích očekávám korekci… Řízku, Beby, Isch? 

Ano, modří už vědí, neodolal jsem vábení vzdělávacího systému a na stará kolena se rozhodl, že titul Bc. nebude poslední metou. Aby taky ne, když na dnešním trhu práce se “Bc. z informatiky” překládá jako “aha, tak vy jste tu vysokou zkusil a moc vás to nebavilo, že?”. Sice mne, jako mladého a ambiciózního podnikatele, tato hodnocení netrápí, ale proč se nevzdělat, dokud si ještě něco pamatuju, že? I nastoupil jsem tedy v letošním semestru, ve svých skorem třiceti letech, do navazujícího magisterského programu “Informační systémy a technologie” na VŠE Praha! Děkuji za aplaus, gratulace přijímám v Krematoriu Strašnice (je nutno si zvykat).

Jelikož ale doba mých bakalářských studií dávno minula, byl jsem nucen absolvovat i přijímací řízení – už zde jsem si uvědomil, že další studium bude všechno, jen ne nudné. Nic na tom, že z hovoru ostatních studentů jsem byl schopen porozumět tak maximálně spojkám, částicím a “že jo, woe”. Nic na tom, že mne někteří z nich oslovili s dotazy ohledně prominutí zkoušek, neb mne považovali za děkana. Nic na tom, že mne studijní referentka zdravila slovy: “Vás jsem tu dlouho neviděla, co letos učíte?”. Nic… Ale fakt, že mi slečny, na které jsem zkoušel svůj neodolatelný šarm, houfně vykaly, mne poněkud rozhodil. Ale co, jsou jen nervózní, bude lépe. A bylo! Tedy alespoň v teoretické rovině – z přijímacího testu jsem, i přes poněkud brzkou hodinu (psát něco, a ještě rukou, v 7.30 ráno, opravdu není můj šálek čaje), získal roztomilých 92 ze 100 bodů (heč!) a zamířil optimisticky k zápisu.

Jako informatika mne poněkud zarazil systém, který se k zápisu používá, ale i tak se povedlo si zapsat vše, co jsem si předsevzal – to znamená kompletní vedlejší specializaci “Ekonomická žurnalistika” do jednoho semestru. Bohužel systém mé VŠ jaksi nepočítá s tím, že by někdo chtěl studovat logicky nejprve specializaci, takže se mi některé hodiny “lehce” překrývají. Inu, adrenalin! Ale vzhůru do školy!

První den ve škole byl, jak to říci kulantně, “velmi náročný”. IT novinář a copywriter, který tráví většinu času u internetu a venčením psa po odlehlých lesích, byl “vhozen” mezi studenty a studentky školy, která každoročně generuje 80% účastnic soutěže Miss ČR. Ano, to nemohlo dobře dopadnout. Kdybych nosil brýle, tak jsem si na ně musel pořídit stěrače… Jistě jste pochopili, že nemluvím o studentech :) Ano, tady se mi bude líbit!

Optimismus mi vydržel přesně do první vyučovací hodiny – rozšafně vkročím do posluchárny, zálibně spočinu zrakem na osazenstvu a pak již jen v hrůze sleduji, kterak mne spolustudenti zdraví povstáním… A to mi všichni říkají, že vypadám mladě. Houbajs – přišel profesor a hotovo. V podobném duchu probíhaly i další hodiny, takže to vypadá, že na VŠE mohu okouzlit tak jedině šatnářky a proděkanku… Obě varianty mají sice své klady, ale řekněme si to upřímně – pokud se mi zamlouvá dáma přes 30, tak se na 99% jmenuje Alena Šeredová.

Abych si ale jenom nestěžoval, najdou se i světlé okamžiky – například hodina Internetové žurnalistiky, kdy mne přednášející (mimochodem bývalý kolega “z žurnálu”, starší o cca 5 let) doslova smetl pod lavici. Nadhazoval témata, na která můžeme udělat rozhovor s rodiči či jiným pamětníkem, a dostal se k 17. listopadu 89. I pravil – to je dobré téma, na to můžete vyzpovídat rodiče. Vy jste tak ročník 87, vám byl tenkrát rok, dva, takže to nepamatujete. Lehce jsem se pousmál. Nebo rozpad ČSFR, tedy 1993, to také nemůžete pamatovat. To už jsem pod tu lavici zahučel zcela regulérně :) Inu – důstojnost a rozhled stáří, řeklo by se.

Takže mi držte palce, ať studia přežiji ve zdraví (fyzickém, o mém psyché se nemá cenu bavit) a daleko více ale fanděte VŠE. Bude to potřebovat…

No ano, kdož mne zná, ví, že patřím k nočním tvorům a pokud mne někdy uvidíte za rozbřesku, můžete si být jisti, že jsem vstával včera. Ony sovy mají oproti ranním ptáčatům řadu výhod – jsou spokojenější, neusínají při večerníčku, nikdy nevstávají za tmy a nevráží do nábytku, mohou sledovat Noc s Andělem, ušetří za snídani atd. atd. Zkrátka – nejlepší výkony, nejen pracovní, podávám mezi desátou a čtvrtou (ráno…) a jsem tak spokojený. O to drsnější je pak střet se světem skřivanů a podobné verbeže… Ostatně – dnešek budiž zářným příkladem…

Naprosto neprozřetelně jsem si domluvil schůzku se zákazníkem na 8.30 netušíc, že ona firma sídlí až za Jižním městem – to už je prakticky u Brna… Samotná cesta tam, krtkem a busem, trvá cca dvě hodiny – což znamená odcházet v 6.20 a doufat, že mi neujede ani jeden spoj. Tušíte správně – sci-fi… I nastavil jsem buzzíka (ta věc nebudí, ta věc krutě buzzeruje) na pátou, aby byla nějaká rezerva na venčení (Arčiho) a povinnou resuscitaci (moji). Na to je hodinka tak akorát – kafe, nahodit ksicht, vyvenčit, kafe, vyběhnout – jo, hodinka bude stačit.

A zde se nám počne příběh mírně lišit od původních předpokladů…

V půl šesté mne probral zvuk zápasu Arčiho s budíkem, který si dovolil tuto mírumilovnou šibu probudit takhle brzo. Vyskočil jsem z pelechu jako srnka a vyzkoušel si slavné Horníčkovo “Na kokosáku nezabrzdíš” – sice nemám kokosák, ale Arčiho deka jede taky dobře. Když jsem následně vystoupil z knihovny, překročiv Jiráska, který zde padl na vlast, vedly mé kroky do koupelny. Bohužel jen kroky, tělo zabrzdily dveře – na noc zavírám, nějak jsem zapomněl.

Zde musím poznamenat, že pasta na psí zuby s příchutí kuřete je velmi kvalitní a na její dlouhotrvající chuť nemá ani Orbit bez cukru. Je na čase si dát kafe, tady jen drobná poznámka – kafe patří do hrnku, nikoliv do elektrické konvice (to už je má specialita). Rozhodl jsem se tedy minimalizovat další škody na vybavení domácnosti a jít venčit. Obul jsem si svetr a vyrazil. Po nějakých dvaceti metrech mi něco začalo být divné a vrátil jsem se domů pro psa (kterého jsem vyměnil za notebook, ten venčit nepotřeboval).

A vzhůru do tramvaje. Automaticky Arčimu štípu lístek, když mne napadne jakou má asi šiba kapacitu disku a rozlišení displeje? No, asi bych to neodprezentoval, takže zpět domů a vyměnit psa za notebook. Překvapivě stále ještě nebylo ani čtvrt na sedm, tudíž stíhám. Tramvaj sice zahnula na druhou stranu, než jsem zamýšlel, ale to je naštěstí jedno – Vltavská nebo Holešovice, metro je na obou.

Byl jsem na sebe velmi hrdý, když jsem zpocený jak kůň převalského dorazil v 8.27 do sídla firmy a povolil jsem si i vítězný úsměv na sekretářku. Neutekla. Jen mi s úsměvem číslo pět sdělila, že si mám udělat pohodlí, neb pan ředitel dorazí někdy po deváté…

Sova málem dostala infarkt.

PS: pokud se vám zdá, že něco podobného jste zde již četli, máte výbornou paměť :) Inu, jinej už nebudu.

Ony všechny ty fejcbůky a další sociální sítě mají něco do sebe. Člověk může udržovat “sociální vazby” z pohodlí domova, nemusí se o nic starat a jen předstírá, že ta virtuální realita je tak nějak reálnější, než ve skutečnosti je. Pro nás, IT maniaky, ideální kombinace :) Třeba já mám na Facebooku asi 60 “přátel”, přičemž s cca polovinou se stýkám i v reálu. Joj, to se mám! Takových lidí, které by mrzelo, kdyby mne někde srazila vzducholoď! To si zaslouží oslavu! Nebo ne? Upřímně řečeno, nevím. K čemu mi – reálně – je, že vím, co měl ten-a-ten dneska k obědu nebo že se ta-a-ta rozešla s přítelem? To jsou informace, které mi nic nepřinesou (teda pokud zrovna nepřemýšlím, co si dát k obědu nebo s kým se vyspat). Takže tyhle sítě používám spíše jako adresář kontaktů a náhradu mailu. Přeci jen – zorganizovat třídní sraz je daleko snadnější, když rovnou vidíte, kdo se na to vykašlal a kdo opravdu přijde. Ale to je asi tak všechno.

Jistě, když je nuda, tak si rád počtu ve statusech (stavech) mých známých a hned si připadám daleko sociálnější, ale že bych tím trávil hodiny denně, to se říct nedá. Pokud to někoho baví, proč ne – sám mám aktualizovaný status několikrát do dne, protože se mi na Facebooku zobrazuje stav z Twitteru (další soc. síť beze smyslu, ale je to aspoň sranda :)).

Proč tohle ale všechno píšu? Narazil jsem (ano, “narazil” je ideální sloveso) na jednu zajímavou aplikaci (doplněk) na Facebooku – tzv. fakta o přátelích (Friends Facts) a skoro jsem to nerozdýchal :) O co jde? FF je taková nenápadná blbinka, která vám předhazuje stovky otázek o lidech, které máte v přátelích, a vy odpovídáte “Ano” nebo “Ne”. Jde o takové pitomosti jako “Myslíš si, že X.Y. vypadá dobře v plavkách?” a podobně. Zatím neškodná sranda. Problém je, že vaše odpovědi se zobrazují i tomu, kdo je terčem těch otázek. Tedy ne přímo – zobrazí se jen otázka a buď odpověď nebo váš ksicht. Pokud chce dotyčný vidět: jak jste odpověděli nebo kdo takto odpověděl, musí zaplatit určitý počet “stříbrných”. A ty získá za odpověď na další otázky. To je systém, že? Takže – pokud chcete vědět, co si o vás myslí “kamarádi”, musíte hlasovat. Připomíná to virus jenom mě? :)

I naskočil jsem do rozjetého vlaku a také odpověděl na pár otázek – jen triviálních a nebo fakt vtipných, otázky typu: “Byl jsi někdy zamilován do X?” případně “Myslíš si, že by Y měl/a zhubnout?” za vtipné či triviální nepovažuji -  a vydělal nějaké stříbrné. A to jsem neměl dělat…

Myslíš si, že Martin je povrchní? – Ano

A o tom to je. Internet ani jakákoliv jiná "virtuální realita” nedokáže nahradit klasické setkání nad pivem – a následnou oboustrannou konverzaci. Ve chvíli, kdy se veškerá naše sociální interakce omezí na nějaké pitomé kliknutí na tlačítko “Ano/Ne”, nastává problém… Takže poučení je nasnadě – neberte se příliš vážně ani v reálu, natož ve virtuálu. Nebo to s náma špatně dopadne :)

Ale neodpustím si: “Povedzte mi, Kefalín, čo si představujetě pod takým slovom “povrchný”?”