A další výstava je za námi. Na národku do Brna jsme se těšili (dobře, já nejvíc) už pěkně dlouho. Jednak je v Brně poněkud přátelštější atmosféra než v Praze a hlavně – mohli jsme se po dlouhé době potkat s rodnou smečkou (teď tedy bráno z Arčiho pohledu) z Hvězdy Hané. Navíc Brno je domovským přístavem i pro Shiba Klub, takže se dala očekávat i první setkání s našimi hostiteli na klubovce ve Zbraslavi (už tento víkend, hurá!). No, zkrátka, rýsovala se před námi pohodová akce – a nutno podotkout, očekávání se naplnila :-) Ale vezměme to popořádku (ano, tentokrát to bude lehce delší :-)).
Brno je zlatá loď…
…za děvčaty z Brna choď… Tak nějak to zpíval Ivan Mládek, my jsme ale nejeli za děvčaty, ale za ubytováním. Než v neděli vstávat před pátou a na výstavišti celý den sedět na ježkovi nebo si podepírat víčka sirkama, raději jsme se vypravili již v sobotu navečer a zamluvili si ubytování. Jenže, ono se řekne, „zamluvit si ubytování“, ale to máte: sednout k internetu, vybrat si penzion (hotely jsme zavrhli, málokde povolí šibu na pokoji), probrat se ze mdlob nad cenou, zavolat, zkusit rezervovat pokoj – a tady existuje pět možností:
- týden předem jaksi není místo (nejčastější varianta)
- místo by bylo, ale na pokoj nesmí psi
- místo by bylo, ale jen v apartmánu za 1000Kč/noc/osoba – což není zrovna lidová cena (peníze skutečně netisknu, porád se mi nedaří trefit ten pravý odstín zelené…)
- místo je, ale avizovaných 10 minut na výstaviště je míněno za použití rakety země-vzduch (motat se ráno přes deset vesnic a celé Brno také není nejšťastnější řešení, zvláště, když máte navigační schopnosti poštovního holuba (týden po smrti))
- je volno, psy berou, cena nezdecimuje rodiný rozpočet na měsíc dopředu, výstaviště nedaleko – sci-fi…
A světe div se, na doporučení bývalého šéfredaktora (zastřelím jej časem), nakonec se podařilo ubytování najít! Bylo vyhráno. Co na tom, že nás k penzionu navigovala GPSka po ulicích, které tam nebyly. Co na tom, že ze tří přístupových cest byly čtyři rozkopané a neprůjezdné. Co na tom, že nás majitelka několikrát mile upozornila, že pes nesmí do postele, protože tam již někdo dostal alergický záchvat. Co na tom, že slíbené WC bylo společné pro všechny (tři) pokoje a …no, některé věci je lepší z estetických důvodů zamlčet… Co na tom, že pokoj velikostí a vybavením neměl šanci konkurovat kolejím na Strahově. Co na tom? Hlavně, že jsme dojeli zdrávi a Arči spokojeně usnul (na posteli).
Pokračování zítra…
A další výstava je za námi :) Tentokrát jsme větrali šibu v Mladé Boleslavi (již potřetí za sebou) na MVP. Celá akce trvala dva dny a vystřídalo se zde přes 3500 pejsků a feneček – a to už je slušný štěkot. Šiby byly tentokrát na programu jako první, takže se náš plašan ani nestihl vynervovat nebo znudit a konečně se mu asi podařilo překonat svůj odpor k výstavišti v MB. Co se týče vystavání – ta potvora se předvádí sama. Celý týden dopředu jsme poctivě trénovali a, vzhledem k výsledkům tohoto tréninku, jsem moc optimistický nebyl. A ejhle, jen to bylo „na ostro“, Arči se začal naparovat jako tetřev hlušec a suveréně vykročil do kruhu. Pravdou je, že tetřeva napodoboval i svou hluchotou a na pokyny reagoval spíš náhodou (ano, opět byla k vidění šiba, vystavující svého páníčka…). Nicméně, posuzuje se v prvé řadě pes, že? Což je naše jediné štěstí…
Výsledek? Poprvé dostal Arči zcela kladný posudek a jako bonus v V1 i metál s nápisem CAJC :-) Po ohromném, nadšeném a dlouhotrvajícím drbání a rozmazlování se mu na výstavě snad i začalo líbit :-)
Takže teď už se nemůžeme dočkat na neděli do Brna na národku, uvidíme :) A za týden v sobotu se těšíme se všemi milovníky šib na viděnou ve Zbraslavi u Brna, kde bude k vidění tak padesát šibiček – speciálka Shiba Klubu bude určitě stát za to :)
Na Hané se 24.8. narodila štěňátka a mají se čile k světu. Tři holky a jeden kluk jsou nevlastní sourozenci našeho Arčiho – maminka Eichi Doubravecký vrch a taťka Tobík (ICh.Rippa-na Tobimasu). Moc gratulujeme a jak rodičům, tak novým páníčkům přejeme hodně štěstí a úspěchů.
Nechcete mít doma šibu? :) Tohle je ideální příležitost, tedy pokud jsou ještě štěňátka volná :) No nejsou nádherná?
Tak už jsme se zabydleli na chatě a všechna zvěř včetně nás pomalu začíná podléhat kyslíkovému šoku – oproti Praze je tu zkrátka až moc zdravo. Změnu prostředí nicméně zvířata nesou daleko lépe než my, takže řádí po zahradě a pomalu začnáme uvažovat o vybírání vstupného za shlédnutí ZOO… Arči se ještě nestačil rozkoukat a vypadá lehce zmateně z tolika nových pachů a zvuků. Na druhou stranu má na něj rekreace příjemně uklidňující vliv – včera půl hodiny pozoroval nehybně ležící ještěrku :)
Po příjezdu se jsme se obávali nejhoršího, ale setkání s Bertíkem proběhlo nad míru poklidně a ani Čelisti 2 se nekonaly, tak snad to bylo jen dočasné vyšinutí. Uvidíme.
Ale zpět k ZOO. Zvěře s námi přijelo požehnaně a Arči neví, kam dřív skočit – zda pronásledovat kočku, olizovat morčata, hrozit ptákům nebo se pokoušet skrzeva pletitvo sežrat králíky. Abychom mu rozhodování trošku ulehčili, vzali jsme Rezka na procházku (králík na vodítku je zážitek sám o sobě):
Po delší pauze jsme opět online a můžeme pokračovat. Včera v pozdních večerních hodinách jsme se vrátili ze čtrnáctidenní dovolené – sice uondaní jak ondatra a vorvaní jak vorvaň, ale zrekreovaní a spokojení. Původní záměr – psát z chaty pravidelně na blog – vzal z své po té, co se první příspěvek s jednou fotkou nahrával asi 20 minut a následně hodil chybu připojení. Přeci jen, v místech, kde se ani lišky neobtěžují dávat dobrou noc, a kde je internetová konektivita realizována převážně kabelovým přenosem (notebook se hodí do kabely a převeze do Prahy…) se publikuje ztuha. Takže jsme raději natýrali modem se závratnou rychlostí 28kbps (reálně tak 1 KB za sekundu) a nashromážděné fotky a zážitky budeme posílat dle aktuální nálady v následujících týdnech (vzhledem k jejich množství nám vystačí tak do listopadu (2009…)).
Zatím se tedy loučím a jdu předstírat pracovní nasazení :)
Je věc velice snadná. A se šibou snad i přirozená. No, zkrátka – už máme doma zase maroda a tentokrát si za to může sám. Jen co mu dorostla srst na hrudi, už mu otrnulo a začal zase prosazovat svůj šibocentrismus. V neděli jsme se vraceli z výletu na Kost (mimochodem úžasné, brzo napíšu) a v autě jel s námi ještě Bertík – pes neurčitého původu a velmi určité povahy (mazel neskutečněj). I přesto, že se ti dva spolu znají od štěněte a chodí spolu na procházky skoro každý den, tak Arčínkovi asi na dvanáctém kilometru definitivně šiblo a s vražedným výrazem v očích se rozhodl „toho druhého psa, narušitele“ vystrnadit z auta. No, celý souboj trval asi dvě vteřiny, ve kterých by oba aktéři donutili hlavního hrdinu romantické komedie Čelisti prchnout se staženým ocasem (což by mohl být u žraloka celkem zajímavý pohled…).
tenhle příspěvěk nebyl nikdy dopsán, ale při převodu na nový blog se objevil z propadliště dějin aspoň tenhle fragment. sice tomu chybí konec (a de facto i střed), ale aspoň pro krátké pobavení jej tu vystavím.
Minule jsme se podívali na prvních několik hodin a teď je čas pokročit dále – nebojte se, bude hůř…
Spánek a strava
Je pomalu půlnoc a naše lampička pořád stojí u/na posteli jako špatně vyřezaný světec. Občas ve stoje klimbne, ale na nějaké delší spaní to není. Co teď? První, co člověka napadne, je pokusit se opatrně položit šibíka do oblíbené pozice a vysvětlit mu, že je čas jít spát – my jsme se tím bavili tak do jedné. Kornout pochopitelně překáží, hlavička se v něm kývá – no žalostný pohled. Po více než hodinovém úsilí o zhotovení ideálního pelíšku, který by zároveň podepíral hlavičku, krček i kornout a zároveň byl šibíkovi pohodlný, mohu zodpovědně prohlásit, že jde o nemožnou věc. Jediným plusem byla alespoň částečná komunikace s nabručenou šibou (omezující se většinou na přesný úder zadní tlapou…).
Nakonec, evidentně otráven našimi pokusy, se to potměšilé zvíře odebralo do svého spacího křesla a vklidu usnulo ve stoje… Nazítří jsme je již objevili spokojeně pochrupkávajíc, ležíc na opěradle. Mám za to, že šlo z Arčiho strany jen o opomenutí, neb jakmile zaregistroval, že jsme vzhůru, přesunul se do stojací spací polohy – a to tak bleskurychle, že jsem začal pochybovat, zda to raněné zvíře opravdu leželo…
Výměna obvazu
Citové vydírání
Čtvrtý a další den
Krizové poučení a následky
Tak Arči už zase vypadá jako normální šiba a ne jako prototyp nové dominanty brdských lesů a nutno podotknout, že z toho máme větší radost my než on :) Po týdnu, kdy jeho nezbytný doplněk tvořil kornout na krku a (alespoň z počátku) bílý obleček, už srážku s dogou připomíná pouze vyholený pruh mezi tlapkami. Za ten týden jsme se ale dozvěděli o inteligenci šib víc, než za poslední rok, takže je na místě shrnutí dojmů :) Čtení vhodné zejména pro šibisty, kteří doma „na smrt nemocnou a pohybu neschopnou“ šibu ještě neměli – ušetříte si hodně nervů…
Poznámka: jelikož tento zápisek mám rozepsaný už dobré tři, čtyři týdny a neustále narůstá, uděláme z něj seriál :) (aby se dal vůbec číst…) Takže dnes lehký úvod a první den.
Obecný úvod
Je naprosto lhostejné, jakým způsobem dojde ke zranění – ať už se váš šibík připlete do cesty nízko letícímu buvolovi, zažene do kouta nějaké menší zvíře (jako je tygr, medvěd, tibetská doga nebo slon) nebo jen neodhadne rychlost v zatáčce – výsledkem může být návštěva veterináře a slušivý obleček na týden i déle. Pokud je škrábanec (apod.) hlubší, bude vám nabídnut límec nebo kornout na krk – tedy vašemu psu – a rada první zní: rozhodně ho neodmítejte. Sice bude vaše šibička vypadat jako nešťastná reklama na stojací lampu a užijete si dost zábavy, ale zase se urychlí zhojení. Na šibím těle totiž není místo, kam by nešlo dosáhnout jazykem – věřím, že po krátkém tréninku si šiba dokáže olízat i temeno hlavy… Ostatně Arči to zvládl na podobně nepřístupném místě za necelou hodinu – s krkem protaženým dle vzoru „žirafa“.
Tak jsme byli včera v ZOO – no to jsou zážitky. Arči ještě teď analyzuje všechny nové pachy a je uťapaný na týden dopředu. Taky fotek máme plno – sice lehce monotématické typu „šiba a lama“, „šiba a mangusta“, „šiba a nohy“, „šiba na útěku“, ale některé se i povedly :) Jen co se dostanu k jejich protřízení a zpracování, což by mělo být tak zítra až pozítří, tak je sem vrhnu i s obsáhlým popisem. Zatím mi to ale nedá a musím se podělit alepoň o jednu krátkou příhodu.
Čekáme takhle na paničku před jedním z pavilonů (skutečně nechápu, proč psi nesmějí ke krokodýlům…), když k nám přiskotačí malý rozumbrada (tak 9 let):
Rozumbrada: „Jééé, to je pěkná liška.„
Já: „Díky, to je šiba„
R.: „To je hezký jméno pro lišku.„
J.: „To není jméno, to je rasa.„
R.: „Ony mají lišky taky rasy?„
J.: „Lišky ne, ale tohle je pejsek.„
R.: „Mamíííí, mamííííí, hele!„
Maminka: „Jééé, to je pěkná liška!„
Tak nic no, začneme znova… Pomalu aby si to jeden nahrál na magnetofon, že? :-)
Nahrávání ...
Poslední štěky