…a i méně důvtipný čtenář už tuší – nadpis končí na tři tečky, bylo to zcela jinak Ano, jistě jste zaznamenali malé déjà vu. Minulý týden jsem se velice úspěšně vydal do Prahy na premiéru Havrana od Veselých skoků a včera se pro změnu vracel z reprízy Havrana v podání Veselých skoků. Jediný rozdíl – reprízu jsem stihnul a zpět jel vlakem. Zatímco pohybovka Havran v Celetné byla výborná a nezapomenutelná (chcete recenzi? :), tak cesta zpět do lůna šumavských hvozdů byla pouze nezapomenutelná… Jak podotkl kamarád Beby – já bych mohl psát murphyho zákoník.

…a jak důvtipný čtenář tuší – pokud titulek končí na tři tečky, bylo to zcela jinak… No, stane se. To mám z toho, jak jsem si minulý týden “stěžoval”, že se vše až zázračně daří, ale nepředbíhejme.

Když mi v pátek dorazila pozvánka na premiéru čtvrtého představení pohybového divadla Veselé skoky s názvem Edgar Alan Pů – Havran, váhal jsem asi 10 vteřin – přeci jen na pondělí jsem měl plánovány Klatovské úřady a Praha je od Klatov co by střelou středního doletu dohodil. Ale s precizním plánováním se stihne vše, tak honem potvrdit rezervaci a už pomalu přemýšlet, jak novinku zrecenzuji :) A zde se nám počne příběh mírně lišit od původního plánu (opět)…

Jak jste si asi stačili všimnout, v poslední době mne hned tak něco nepřinutí sednout a pokusit se vzpomenout na pravidla pravopisu – jinými slovy: napsat něco “jen tak” na blog. Je to smutné, ale je to tak – píšu převážně nezáživné články pro záživná média (překlad: o čemkoliv, pokud je to placené) a na takové to “odpočinkové blogování” není energie. Ovšem právě jsem se vrátil z hradu (ok, z Malostranské) a jsem nadšen – A studio Rubín uvádělo dámy z Partidy (jak se to herdek skloňuje?) ve hře: Máma říkala, že bych neměla od Charlotte Keatley. Abych nezačal moc nadšeně: Bylo to legen… (počkejte si na to)

S přehledem vyprodané představení v komorním prostředí A studia Rubín (ok, je to sklepení, ale má úžasnou atmosféru) patří k zážitkům, které nelze než doporučit. Už název “Máma říkala, že bych neměla” výstižně shrnuje děj – před vámi se střídají krátké scénky ze života čtyř generací jedné rodiny, tu veselé, tu dramatické, ale vždy precizně vypointované. Některé z nich vám “dojdou” až v kontextu dalších, z jiných zamrazí rovnou nebo naopak vyvolají salvu smíchu – velmi umírněného smíchu, to je asi jediná nevýhoda maličkého prostoru Rubínu – člověk se tu pomalu bojí zakašlat, aby mu nespadl strop na hlavu… To je ale jediná výtka, kterou budu mít (a upřímně, v Národním by zase hra tak nevynikla). Takže – jste připraveni na porci bezbřehého obdivu a nadšení? Tak jedeme dále!

“Milovaný tatínku a maminko, chtěl jsem vám napsat, že jsem konečně udělal tu zkoušku z anatomie a že jsem se oženil…” – Tak nějak to napsal kdysi Peterka a spol. a já jsem v pokušení použít stejný étos i pro popis mé další rozvratné činnosti v českém vysokém školství. Ale ovládnu se, neb to se přeci na studenta magisterského studia nesluší, dělat si srandu ze své alma mater!

Ano, modří už vědí, neodolal jsem vábení vzdělávacího systému a na stará kolena se rozhodl, že titul Bc. nebude poslední metou. Aby taky ne, když na dnešním trhu práce se “Bc. z informatiky” překládá jako “aha, tak vy jste tu vysokou zkusil a moc vás to nebavilo, že?”. Sice mne, jako mladého a ambiciózního podnikatele, tato hodnocení netrápí, ale proč se nevzdělat, dokud si ještě něco pamatuju, že? I nastoupil jsem tedy v letošním semestru, ve svých skorem třiceti letech, do navazujícího magisterského programu “Informační systémy a technologie” na VŠE Praha! Děkuji za aplaus, gratulace přijímám v Krematoriu Strašnice (je nutno si zvykat).