Chraň sametový listopad…

…nebo ti přijdu nakopat… Hezká písnička od Jiřího Dědečka (Óda na prezidenta). Tak jsem jí tak poslouchal a díky ní si zase pustil Ivo Jahelku a Veselou revoluci. Taky pěkná písnička, znáte? Nu, máme dneska to devatenácté výročí Plyšáku, tak ji tu pro vás mám a hned dvakrát – až mi totiž zatrnulo, jak je ten text pořád aktuální a pokud by se udělalo pár úprav, tak až prorocký… Nu, jdeme na to.

Upozornění – tento zápisek není o šibách, ale o politice. Byli jste varováni :)

Pokračování »

Při pohledu na stav “české žurnalistiky” mne občas napadají okřídlené věty o tom, koho z nebe shazují a plno dalších milých přirovnání. Ale na druhou stranu se občas vyskytnou novinky, při kterých rozum, co zůstal stát, si sedne :) Nejnovějším trendem na poli online novinařiny jsou takzvané “living” nebo “organické” články – jde o díla, která zrají jako víno a žijí vlastním životem. V tomto směru jsou velmi aktivní zejména bleskové zprávy na tyden.cz, kde si tentýž článek můžete číst i několikrát. A pokaždé se dočtete něco jiného No jo, online média :)

Před dvěma dny se ale překonali a nemít Týden v RSS čtečce, začal bych pochybovat o své paměti, nu – posuďte sami. Toto je citace úvodu stejného článku s odstupem 40 minut. Zajímalo by mne, co se za tu dobu událo v redakci…

Varianta A:

Policejní zdroje selhaly. Neonacisté do Prahy nevyšli

Informace policistů o tom, že neonacisté mají vyrazit do Prahy, byly mylné. Extremisté podle nich chtěli po svém „oslavit“ 70. výročí křišťálové noci, pogromu na Židy v nacistickém Německu. Stovka policistů i těžkooděnců na ně však čekala v Židovském městě marně.

A varianta B:

Neonacisté do Prahy nevyšli. Odradila je policie

Informace policistů, že neonacisté mají vyrazit do Prahy, se nenaplnily. Extremisté podle nich chtěli po svém „oslavit“ 70. výročí křišťálové noci, pogromu na Židy v nacistickém Německu. Stovka policistů i těžkooděnců na ně však čekala v Židovském městě marně.

Jak by řekl jeden kolega z práce – za takovouhle práci se chodí rovnou na igelit… A pochopitelně odkaz na finální verzi – zde.

V pátek vyšel listopadový YOP a to, krom zajímavého čtení (promo musí být) znamená i další úspěch při propagaci šib u široké veřejnosti. Ano, opět se mi podařilo propašovat do časopisu Arčiho fotky (a tentokrát i fotky štěňátek) – tak doufejme, že to YOPu zvedne náklad :) A šibám popularitu – posledně mi přišly tři maily a ani jeden se netýkal obsahu článků – všichni chtěli vědět, co je to za lišku na fotkách :)

Než poběžíte do trafiky (co je to dneska 39 Kč, že?), tak ještě malá ochutnávka (bez čitelného textu, ten patří vydavateli). Takže takto to dopadlo:

 

Další v pokračování – aby tu nebylo přeYOPeno :) Pokračování »

Inu (šiba inu) proč ne :) Šibí slovník se  setkal s nad očekávání kladným přijetím, tak proč nepokračovat dále. Nebo spíše zpět. Slovník byl určen hlavně pro páníky a paničky od šib (nenechme se zmýlit, tohle označení neříká nic o tom, kdo doma velí…), tak dnes se zaměřím spíše na “potenciální majitele”, kteří se chtějí dozvědět, co si to vlastně plánují nastěhovat do bytu :) Kdysi dávno (třeba tady) jsem psal, že nebudu citovat standard plemene, ok, tak tentokrát budu a rovnou i s komentářem.

Ono, charakterizovat šibu (ano, píše se shibu, ale s tím “š” je to tak nějak mazlivější, ostatně jako šiby samotné) na pár řádcích nejde. Mnozí se o to pokoušeli a nakonec napsali knihu. Nebo dvě. Nejstručněji se to povedlo asi paní Petrusové: “Kdyby šiba uměla říci jedno slovo, bylo by to “moje”: moje jídlo, moje hračky, můj dům, můj člověk – můj svět.”. (ano, profláknutá definice, ale velice trefná) Nicméně – jaká je opravdu šiba? A to nejen vzhledem ke své “lehce vztahovačné” povaze. Jak vypadá? Jak se chová? Jak se k ní chovat? Co čekat? A čím se opít, až nervy vyhlásí stávku? Hmmm, asi jsem si ukousl větší sousto, než Arči, když lovil labuť, ale popereme se s tím se šibí odvahou – a na pokračování. Takže, jdeme na to.

Pokračování »

Že jsou šiby inteligentní, to je známá a často ověřovaná věc. Že jsou ale až tak “vyčurané”, to by mne ani ve snu nenapadlo. Vraceli jsme se před chvílí z venčení přes park u vysílače. Je to naše obvyklá cesta, zakončená vždy trochou akrobacie – lavičky zde stojí po třech v řadě, takže Arči vždycky vyskočí na první a po dvou “pokynech” Hop! si na poslední počká na odměnu.

Dneska jsem se trochu zakecal a Arči převzal iniciativu – koukám, sedí na třetí lavičce. No hodnej, tady máš. U druhé série laviček ta samá situace, takže zase odměna a jdeme dál. U třetí trojice už jsem dával pozor, i když jen “po očku”, a ejhle – ten parchant došel k první lavičce, kouknul, zda ho sleduju, a vesele doběhl k té poslední, vyskočil na ni a čekal na odměnu! Je tohle možný? :) No jo – co by to přeskakoval, když se nedívám…

Děkujeme, že kouříte je drsnej film, jen co je pravda, ale taky dost inspirativní. Na jeho základě jsem si nejen začal podrobně číst složení na krabičkách (tfujtajxl), ale taky přibližně spočetl, na kolik jachet jsem už Philipu a Morrisovi přispěl… No, na jachty to nebylo, ale nějaké to ojeté autíčko by se za těch cca 200 tisíc koupit dalo. Jo, jsem kuřák a silnej a stydím se za to. Proč to ale píšu? Nu, je na čase s tím něco udělat a pokud to klapne, možná tohle povídání inspiruje i jiné :) A protože žijeme v 21. století, půjdeme na to elektronicky s e-cigaretou (popis dále).

Pokračování »

Ano, sice je na webu raději neukazuji, ale pro tentokrát udělám vyjímku – na požádání :) Předem upozorňuji – není to hezký pohled… Aby nedošlo k mýlce – neumím fotit a nemám na to ani vybavení (amatér se zrcadlovkou občas udělá tak dobrý snímek, jako profesionál s kompaktem :)), takže mi nezbývá, než fotit a fotit a fotit  a doufat :) Ono se občas něco omylem povede a můžu se “blejsknout” na webu. A jak to vypadá, když se nepovede? Pak račte nahlédnout do Galerie kuriozit. A bavte se :)

To to trvalo, což? Ale nevěste hlavu (ani sebe), trpělivost růže přináší (safra, asi to bude jen metafora, jinak bych měl růží plnej byt…), takže k věci – nejdřív rychlovyhlášení minisoutěže pod článkem Šibí slovník, otázka byla velice zapeklitá a termín šibeniční, nicméně, podle toho, co jsem psal je šibí interpretace pokynu:

„No fuj! Je to kamarád! Nesmíš! Ke mně!“

Následující:

Zůstanu stát a počkám, až ke mě přijde. Pak zdrhnu. + “Smíš, ne!” + Pokyn k agresi

Pokračování »

Tak tu máme první aktualizaci fotek a začněme tradičně – přidáno bylo 21 nových fotek štěníků :) Jsou to krásné kuličky, zítra (dnes…) se na ně jedeme podívat, než začnou dělat radost novým páníčkům. Tak přivezu zase další foto. Safra, přibývá to rychleji, než stačí člověk zpracovávat… Ale, v zimě bude času dost. Třeba o Vánocích (2037…). A jedna pro radost:

Nějak jsem se sem v poslední době moc nedostal, ale předevčírem se mi stala tak zajímavá věc, že se musím podělit aspoň krátce   Protože tohle člověk nevymyslí 

Kolem poledního jsem byl vyhrát nějaké kačky u bankomatu a vracejíc se, po ulici kráčí hezoučká maličká slečna, velice roztomilá, až na těch cca 12 krabic s obědem od čongů (asian fast food, pro puristy). Inu gentleman se pochopitelně nabídne s pomocí. Slečna vypadala lehce zaraženě, ale neutekla. Tak jdeme, konverzujeme na téma oběda, a zjistím, že slečna jej nese kolegyním do práce. Nu, mám to po cestě, tak proč bych to nedonesl až tam. A tak jsem byl poprvé v životě v “nočním pánském klubu” 

Nu jo, nenudím se ani na okamžik, tak snad přes víkend stihnu probrat ty slíbené fotky…