Teda krom toho, že jsou uřvaný, smrděj a inteligencí je předčí i voliči Okamury? Inu, má to svůj důvod.

S jednou mojí drahou ex jsme měli doma takovou středně vybavenou ZOO, normální lidi sbírají známky, plyšáky, pivní tácky nebo tanga ze strip klubů, drahá sbírala zvířátka… S neutuchající vášní měnila byt v detašované pracoviště pražské ZOO, jen opice a tygři chyběli (i když – to bylo jistě jen nedostatkem tygrů na volném trhu, nikoliv z nedbalosti. A opičku jsem si nosil domů pravidelně já). Součástí expozice by i pavilon ptáků, zahrnující roztomilé zebřičky, efektně poskakující chůvičky a neskutečně uřvané barevné slepice, tedy korely.

Po celém bytě se současně rozkládalo teritorium šelem. Tři kočky (a časem i pes, ale o tom už jsem psal) si nárokovaly odpovídající životní prostor – rozuměj: všechny rovné plochy s výjimkou akvária, kterému občas povolilo krycí sklo… A tušíte správně, jednou z oblíbených pozorovatelen byla i střecha voliéry mých milovaných slepic. Jeden nemusí být Sherlock, aby už tušil…

I stalo se, k čemu prostě jednou muselo dojít – uprostřed noci nás probudilo ostré zaječení, následované tupou ránou. Neomylně jsem vyrazil ke kleci, kde se nacházely dvě korely v poloze vertikální a jedna rebelka zaujímající pozici ležícího střelce, na dně klece, prackama nahoru. V jiné situaci by člověka pták tuhý jak prkno možná potěšil, ale takhle to zkrátka nemá to kouzlo…

Za normálních okolností bych to odbyl lakonickým – jedna dole, dvě zbývají a poděkoval bych kočkám za spolupráci. Žel, nebylo mi dopřáno. Tohle je ostatně nádherná ukázka tuposti korel – kterého jiného ptáka by napadlo chcípnout uprostřed mediálního šílenství kolem ptačí chřipky? Ano, jenom tu naši bestii…

Šmarjá,“ zděsila se drahá, „aby to nebyla ta chřipka!!!

Ptačí chřipka? U domácích korel? Jak by to chytly?“ snažil jsem se hájit hlas rozumu. Marně.

Přenáší to ptáci, ne? Tak třeba…,“ nedala se zviklat chovatelka.

Jasně, přiletěl nakaženej holub, zaklepal na okno, kočky mu otevřely, on vlítnul dovnitř a kejchnul na korely. Pak poděkoval, rozloučil se, odletěl a kočky za ním zas zavřely. To je pravděpodobný…,“ zkusil jsem sarkasmus, ale jako bych Jarkovského na Zemana házel…

Druhý den jsem tedy vzal chcíplýho ptáka do tašky a vyrazil na krajskou veterinární správu. „Co nám nesete?“ vyzvídal vrátný. „Mrtvýho ptáka na pitvu,“ povídám, jako bych tohle zařizoval denně. „Podezření na ptačí chřipku?“ – „Podezření na hysterickou chovatelku,“ utrousil jsem, „ale potřebuju na to papír.

Odcházel jsem lehčí o jednu mrtvolu a tři tisíce.

Druhý den volal patolog (nebo nekro-ornitolog?) – „Váš pták umřel na infarkt.“ Ani jsem se mu nedivil.

Vyštěkat

Můžete použít standardní HTML tagy a taky Texy formátování!