Drogy jsou špatné, áno? Tak, tím bychom měli osvětu za sebou a můžu začít vyprávět.

Strahov, koleje, vejška, to byly časy. A kdo tím prošel a tvrdí, že si nikdy nesmotal krokodýla, tak hulí na tajňačku dodnes. Ač jsou drogy svinstvo (Děti, neberte drogy! Nikdy nikomu neberte drogy…), musím přece vědět, co to odsuzuju, ne? A tak jsem neodolal, když mi kamarád přivezl nějaký ten „holandský čaj“. Po svém ne zcela ideálním seznámení s absinthem (povíme si jindy…) jsem ale chtěl být připraven a pojal proto své „poprvé“ plánovaně, vědecky, v kontrolovaných podmínkách. Jinými slovy – zavřel jsem se na pokoji, zapnul mikrofon a nahrávání a jal se ochutnávat. Plánoval jsem, že do rána se z toho vyspím a ze záznamu zhodnotím, jak moc jsem byl „mimo“.

Nutno podotknout, že to byl kvalitní matroš. Ten svůj nahraný komentář v délce skoro hodiny mám pořád schovaný, a když na mě někdy padne splín, pustím si kousek pro pobavení. Zejména část s pokusem o recitaci Seiferta ve španělštině je velmi hodnotná. Zkrátka – za pár minut jsem byl zhulenej jako čibuk a bylo to velmi zajímavé.

Po necelé hodině mě ale z pokoje vyhnalo neodbytné volání přírody a zde se nám počne příběh mírně lišit od zamýšleného průběhu.

Strahovské koleje patří u nás k největším, to je pravda, současně ale byly původně stavěny jako šatny pro účastníky Spartakiády, takže si jistě umíte představit ten luxus. Pokojíčky s koulí místo kliky a společné záchody a sprchy na celé patro, ideál. Vzpomínal jsem už dveře s koulí? Jo? No tak ty prostě bez klíče neotevřeš. A kde jsem si nechal klíče? Ano, modří už vědí… I vypravil jsem se na recepci pro záchranu. Vysmátej, jak měsíček na hnoji, jsem v pětiminutovém monologu paní vrátné vysvětlil svůj problém – zabouchl, hahahaha, jsem, hahaha, si, hohoho, klíče, hehehe. Ta dobrá žena tedy vzala univerzál a vyrazila se mnou k pokoji. Nějakým legitimováním se nezdržovala, tou dobou už jsem byl zapsán v povědomí všech tamních vrátných tučným písmem, což nikoho nepřekvapí, že?

Netrvalo ani deset minut a byli jsme u mé ubikace. V přízemí. Jsem na sebe hrdý, fláknul jsem s sebou asi jen osmkrát.

Klíč zarachotil v zámku a … nic. No pochopitelně, hahaha, kde jinde budou ty klíče, než v zámku z druhé strany, že jo? Hihihi. „Čistě náhodou jste nenechal otevřené okno?“ ptá se ta dobrá víla. „Byla zima, hehehe, nenechal, určitě nenechal,“ byl jsem si jist. Tak co zbývá? No, zavoláme údržbáře, aby vyvrtal zámek, co jiného. Ostatně – byla teprve půlnoc.

Dobrý muž s vrtačkou dorazil za necelou půlhodinku, kterou jsem strávil v družném hovoru s milou paní recepční, která mi dokonce uvařila kafe. Ne že by pomohlo.

Jakmile dorazila kavalerie s těžkou technikou, bylo proniknutí do pokoje otázkou dvou minut a tisícovky za nový zámek. Z otevřených dveří se vyvalil hranol hutného kouře a otevřeným oknem zavanul svěží podzimní vánek. Ano, tím oknem, o kterém jsem si byl jist, že je zavřené, a které se nacházelo tak metr nad zemí. Kdybych si místo toho kafe vyrazil na procházku kolem bloku, mohl jsem ušetřit nejen litr, ale i slušnou ostudu.

Ale to bych zase neměl jednu vtipnou historku, že jo?

Vyštěkat

Můžete použít standardní HTML tagy a taky Texy formátování!