Inu, shiba inu. Že by to bylo zrovna běžné plemeno a nějak zvlášť vhodné pro začínající kynology, to se fakt říct nedá. Spíš naopak. Být jen o maličko vzácnější a svéhlavější, už byste k chovu potřebovali registraci CITES a zbrojní pas… Ostatně, ten zbroják neuškodí ani takhle. A přesto už přes devět let sdílím domácnost právě s jedním „typickým představitelem plemene“, které se kdysi používalo mimo jiné i k lovu medvědů. Tak, sakra, jak k tomu došlo?

Arči

Aby bylo jasné, já psa nikdy, opakuju, nikdy nechtěl. Mám psy rád, to jo, pohladím, podrbu, ale stejně tak mám rád pivo – a že bych si kvůli tomu pořizoval hospodu, to teda ne… Patřím k lidem, co jsou schopni do týdne umořit i plíseň, o vyšších rostlinách či dokonce fauně ani nemluvě. A navíc – pes je závazek na 10+ let, vyžaduje pozornost, pevnej režim a upřímně – z představy pravidelného venčení nejsem zrovna odvázanej.

Ale znáte to – kam čert nemůže, nastrčí ženskou. A nejlépe ženskou s nápadem… „Pejska, pejska!“ znělo bytem na denní bázi. Odolával jsem dlouho, skoro čtyři roky, po které se neustále rozrůstala domácí ZOO, což mi dávalo dostatek argumentů. „Už tu je takovej zvěřinec, že když to večer krmíš, tak než skončíš, tak ty první už maj zase hlad,“ byl jeden z nejpádnějších. Jenže jsem jenom chlap. Nakonec jsem podlehl. „Kdybychom měli pejska, tak bych chodila venčit a nebolela by mě tak často hlava…“ – znáte to…

„Tak dobře, pejska, no… Ale vyberu rasu!“, přiznal jsem porážku s chabou nadějí, že ten výběr budu protahovat dostatečně dlouho. Hned druhý den mi drahá koupila atlas psů…

Nedalo se nic dělat, zbývala jediná naděje – vybrat něco, co nesežene. Takže kritéria výběru byla jednoznačná – pes, co vypadá jako pes (ne, díky, chlupatý morče nechci), nezabere ale půl bytu (jako vlkodav je pěknej pes, ale já vážím šedesát kilo i s postelí a chci to jen venčit, ne na tom jezdit), bude inteligentní (svůj k svému, že jo) a hlavně – málopočetnej! I začetl jsem se do katalogu a současně zaměstnal strejdu Googla.

První volba byla hokkaido-ken, seriál Goro, bílý pes jsem miloval. Ale zase mi to přišlo k drahé až moc kruté – tenkrát byl v republice jeden hokkaido a ona by fakt byla schopná si toho čokla objednat z Japonska. Tak to ne, tehdy jsem prachy netiskl (furt se mi nedařilo trefit ten odstín zelené…). A hele, shiba! To vypadá pěkně! A koukám, že v republice je jich pár desítek. Na štěňata jsou pořadníky tak na dva roky, jo, to je ono! Snad jí to přestane bavit.

I ohlásil jsem své rozhodnutí drahé polovičce (ok, bláhově jsem si myslel, že o něčem rozhoduju, ale nechte mi zbytky iluzí, áno?). Byla nadšená, budeme mít nádhernýho pejska, co vypadá jako liška! Hurá! A hned se pustila do obvolávání chovatelských stanic (variantu „čistokrevný pes bez PP“ jsem zavrhl hned v úvodu). Obvolala všech šest, co tehdy fungovalo, a odpověď byla všude stejná – zrovna nemáme, ale nechte nám číslo, kdyby náhodou. I zaradoval jsem se.

Už jsem vám říkal, že jsem neskutečný optimista?

Uplynuly jen dva dny. Dva dny! A z Hvězdy Hané volali: „Tak jestli chcete, uvolnilo se jedno štěně z vrhu. Byla jste nám sympatická, tak voláme nejdřív vám, jestli ještě…“, chudák paní chovatelka ani nestihla domluvit. „Anóóóó,“ zařvala drahá, až v okolí pěti kilometrů popadaly tašky ze střech. „Můžeme se přijet podívat?“.

A tak jsme jeli, hned druhý den. Z Prahy do Olomouce. Výlet… Štěňatům byly dva týdny, trochu lezla, hodně žrala a vypadala jako malí lachtani. Prošla mi rukama všechna a ten poslední parchant mě kopnul. Tak pro něj jsme si za dalších šest týdnů dojeli.

Rok a půl na to nás drahá vyrazila i s rodokmenem.

Neměnil bych! :-)

Jednou štěkáno na “HHistorky (3) – Jak slepej k shibě přišel”

  1. ivana1 napsal:

    Super článok, oplatilo sa na neho tak dlllho čakať – a dozvedieť sa, ako si mal šťastie v získaní šteňaťa (v rovnakom čase sme kupovali našu Hoshiko). :-)

Vyštěkat

Můžete použít standardní HTML tagy a taky Texy formátování!