(tak tedy pokračujeme, co jsme načali minule…)

fjfiMatematiku považuju za velice šikovný a mocný nástroj, ale nepatřím k lidem, co jsou schopni se hodinu kochat trojitým integrálem a pak vzdychnout: „Tak elegantní a tak sexy!“. Matematika je zkrátka nástroj, prostředek, nikoliv cíl – chci ji umět, ale krásu n-rozměrné matice neocením. Ani když má „tak elegantní determinant“. A tady se právě rozcházely naše pohledy na Lineární algebru. Kdyby se rozcházely s někým jiným, to by se dalo přežít, ale ony se nám rozcházely s docentem Humhalem…

Pan docent zastával názor, že opakování je matka moudrosti a zápočet na první zkoušce dával jen velmi zřídka. Premianti jej dostali na druhé. Velmi dobří studenti na třetí. Ostatní si pak museli předmět zopakovat v dalším semestru a do toho pátého, šestého pokusu to, s trochou dobré vůle, pochopili a složili. A já?

Malá vsuvka – tenkrát na FjFi byly tři pokusy na zkoušku a předmět si bylo možné zapsat i podruhé. Pak se letělo. Zkouška se skládala ze dvou částí – písemná s hranicí úspěšnosti 75 % a ústní s hranicí úspěšnosti „za jedna nebo příště“.

První termín ani nebudu rozepisovat, po odevzdání pan docent přelétl písemku zrakem sokolím a odfrkl: „Tak alespoň jste se správně podepsal…

Druhý pokus už si vysloužil uznalé: „Lepšíte se, pane kolego! Tak na shledanou příště.

A konečně třetí termín, po týdenním drilu se mi o maticích už i zdálo a skutečně – prvně jsem stanul u pana docenta v kabinetu na ústní zkoušce, žel chvíli jsem bloudil a dorazil tak s „lehkým“ zpožděním. „Vítám, pane kolego. Máme deset minut, to už moc nestihneme, tak si to tady dobře zapamatujte, ať sem příští semestr trefíte!

Půl roku uplynulo jako voda a čtvrtý pokus tu byl! Nějak jsem podcenil přípravu, takže bohužel. Ale alespoň jsem dal písemnou část a trefil do kabinetu.

Pátý pokus. Pln optimismu, ale nějak jsem se zamotal do jednoho důkazu a už nenašel cesty zpět…

Tak pane kolego, bylo to velmi dobré, na vás. Opět vám to ale nemohu napsat. Mimochodem, co byste dělal, kdyby to nevyšlo ani příště?

Dal bych znova přijímačky sem a …“, nespokojené pomlaskávání docenta mě zarazilo, „…nebo bych se přihlásil na FEL,“ improvizoval jsem.

Pane kolego, na FEL nemáte…

Tak žurnalistiku nebo DAMU.

Tam běžte, tam na vás čekají!“ rozloučil se se mnou pan docent.

I nadešel ten slavný den a šestý pokus nastal. Tou dobou jsem už umět pozpátku nejen všechny věty, ale i jejich důkazy a i poznámky pod čarou, rejstřík a znal jsem intimně každou typografickou chybu ve skriptech. Neúspěch byl vyloučen. Písemka – 95 %, ústní – pohoda, klid. Dostal jsem jednu větu, jeden důkaz jiné a triviální čtyřrozměrnou matici. S prstem v nose, vážení! Hmm, člověk míní…

A na přípravu si vezměte času, kolik budete potřebovat,“ pravil pan docent a odešel se věnovat dalším nešťastníkům. Netřeba dodávat, že opisovat si nikdo nedovolil, bylo ticho jako v hrobě. Proč „jako“, že? Po čtvrt hodince se naše Nemesis vrátila a zhodnotila naše přípravy. „Výborně, pane kolego, výborně,“ zapředla, „v té první větě máte sice drobnou chybičku, ale tu vám odpustím.

To víš, že jo, prolítlo mi hlavou, něco mi odpustíš a budu se tu s „doplňujícíma otázkama“ trápit čtyři hodiny. Túdle!

Pane docente, děkuji, já ji najdu,“ povídám s mnohem větší sebedůvěrou, než jsem cítil.

Jak chcete, pane kolego, ale je to opravdu jen drobnost,“ a odešel.

Fajn, tak pojď, ty potvoro! Větu jsem přepsal, vyzkoušel podle ní několik příkladů. Nic, všechno sedělo.

Našel, našel?“ ozvalo se ode dveří.

Zatím ne, ale já ji najdu!

Jak myslíte,“ a zase jsem osaměl.

Fajn, zkusíme to pořádně – udělám si důkaz. Po půl hodině lopocení – sakra, furt to sedí. To už jsem byl na pokraji infarktu, na čele mi tepala žíla, o které jsem ani nevěděl, že ji mám, a bylo mi mdlo. V duchu jsem se už loučil s rodinou, přáteli a přemýšlel, zda jsou okna kabinetu dostatečně vysoko.

Uběhla skoro hodina od začátku zkoušky. „Našel, našel?

Nenašel, pane docente, tam žádná chyba není!“ pokusil jsem se o poslední vzdor.

Ale ano, je, ale jak jsem říkal, pane kolego, – je to opravdu drobnost,“ a zabořil prstík na jedno místo v původní větě. „Tady, tady vám chybí čárka…

A tehdy jsem zažil svůj první a patrně poslední hysterický záchvat… No nezabili byste ho? Tuhle touhu jsem naštěstí ovládl, ale o nějakém skládání zkoušky už nemohlo být ani řeči. Už bych se ani nepodepsal.

Zopakoval jsem si tedy přijímačky a v dalším semestru konečně složil u pana docenta zkoušku. Celkově na devátý pokus.

No vidíte, pane Jurico,“ oslovil mě pan docent poprvé jménem (no aby si mě taky nepamatoval, že jo), „sám jsem tomu nevěřil, ale dokázal jste to. Možná na ten FEL přeci jenom máte. Ostatně, když nezmatkujete, jde vám výborně. Máte za jedna! Těším se na viděnou u Lineární algebry 2, na shledanou.

Děkuji a sbohem,“ rozloučil jsem se a, s vidinou repete tohohle pekla na Algebře 2, odešel na studijní oddělení zažádat o ukončení studia. A hned potom jsem podal přihlášky na žurnalistiku a DAMU.

Jednou štěkáno na “Hhistorky (2): Lineární algebra a já”

  1. Vobluda napsal:

    Jak říkám – juricovská best story EVER! :-D :-D

Vyštěkat

Můžete použít standardní HTML tagy a taky Texy formátování!