Hhistorky (1): Jak se vyhazuje na FjFi před zkouškama

Intro: Znáte to – povídáte si v hospodě historky a najednou si uvědomíte, že na tohle jste si nevzpomněli už léta. A kdo ví, kdy, a jestli vůbec, si na to vzpomenete znova… Ta panika! Odkaz dalším generacím by mohl být ztracen! No to teda ne, to nepřipustím! A právě s touhle úvahou jsem ty svoje hhistorky (hospodské historky) začal zapisovat (aneb: Rychle, než to zapomenu). Aktuálně jich mám pomalu 100 a vypadá to na e-book, ale kdo by to četl, že jo. Tak si tady, s dovolení, tu a tam nějakou odložím. Jdeme na to:

Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská při ČVUT v Praze má pověst nejtěžší technické fakulty u nás. Matfyzáci možná budou mít nějaké námitky, ale to je tak jediné, co s tím mohou dělat. Šprti.

Ta pověst rozhodně není nezasloužená. Neznám jinou fakultu, na které by se „úmrtnost“ v prvním semestru pohybovala kolem krásných 70 % a to ještě před zkouškami. Tedy nevím, jak je tomu dneska, ale za dob mých studií nebylo zase až takový problém se na školu dostat, ale probojovat se do druhého semestru zvládlo tak 15 % nejodhodlanějších a nejšílenějších.

Na vzdělání chtivého studenta číhaly v prvním semestru dvě nástrahy – první se jmenovala „Středoškolská matematika“ a druhá pak „docent Humhal“… Ač se ta první dala s trochou úsilí pokořit, druhá si vás neúprosně našla sama.

Obávaná a povinná středoškolská matika byla podmínkou připuštění ke zkouškám po prvním semestru, což je logické – na jaderce je matika až na prvním místě a bez integrálů na matalýzu (matematická analýza, neznáte? To vám závidím…) nelez, ale přeci jen by neškodila trocha humanismu… Hned na první hodině jsme dostali rozřazovací písemku, bez varování, bez přípravy – deset příkladů, deset bodů, třicet minut. A že to byla pěkná všehochuť – per partes, substituce, kvadratická nerovnice, imaginární čísla, ale i trojčlenka a zjednodušení zlomků. Nešlo o žádné špeky, spíš o klasické učebnicové příklady, ale psychika je mrcha a nervozita byla značná. A času málo. A vyhlídky neradostné – Kdo to vystřihl za osm a více bodů, dostal započteno a měl hotovo. Ty méně šťastné pak ale čekalo ještě 10 takových písemek a ano, bylo nutné získat alespoň 80 bodů… Z 84 zapsaných nás to dalo 11 (pravda, 15 lidí chybělo a rvali si pak vlasy celej semestr…).

A pak tu byl pan docent Humhal. Tento úkaz se vymykal všemu, co jsem před tím (a i potom) poznal. Stvoření čisté logiky a neúprosné přesnosti, působil jako bůh matematické pomsty (přezdívaný Al Džebera) seslaný na ty opovážlivce, co si dovolili znesvětit království algebry a analýzy svou tupou existencí. Patrně byl stvořen z n-rozměrných matic. Měl jsem ho rád. Ostatně – od druhého semestru už člověka bral jako alespoň-potenciálně-schopného pochopit dvourozměrnou matici na třetí pokus a byl fajn. A oslovoval nás „pane kolego“, což mi děsně lichotilo, než jsem zjistil, že to je jen proto, že považuje za zbytečné si u bakalářů pamatovat jména…

A tento milý pán k nám měl před zkouškami nezapomenutelný motivační proslov, budu citovat doslova:

„Ale to je krásné,“ pravil, když si přečetl výsledky zápočtů středoškolky, „to je krásné! Bylo vás tady 84 a teď, po středoškolské matematice, zůstalo jednadvacet. Řekl bych, že takových devět z vás by se mohlo dostat do druhého semestru. Zbývá tedy jen vybrat těch dvanáct, kteří zkoušky neudělají…“

„A, prosím, jak to budete vybírat?“ pokusil jsem se o humor z první lavice.

„Jedenáct…,“ odtušil pan docent a zářivě se usmál.

(pokračování příště… (a dejte mi vědět, jestli v tom má cenu pokračovat, díky! :-) ))