Už vím, proč jsou popravy za úsvitu…

…kdo by chtěl žít takhle brzo ráno…

No ano, kdož mne zná, ví, že patřím k nočním tvorům a pokud mne někdy uvidíte za rozbřesku, můžete si být jisti, že jsem vstával včera. Ony sovy mají oproti ranním ptáčatům řadu výhod – jsou spokojenější, neusínají při večerníčku, nikdy nevstávají za tmy a nevráží do nábytku, mohou sledovat Noc s Andělem, ušetří za snídani atd. atd. Zkrátka – nejlepší výkony, nejen pracovní, podávám mezi desátou a čtvrtou (ráno…) a jsem tak spokojený. O to drsnější je pak střet se světem skřivanů a podobné verbeže… Ostatně – dnešek budiž zářným příkladem…

Naprosto neprozřetelně jsem si domluvil schůzku se zákazníkem na 8.30 netušíc, že ona firma sídlí až za Jižním městem – to už je prakticky u Brna… Samotná cesta tam, krtkem a busem, trvá cca dvě hodiny – což znamená odcházet v 6.20 a doufat, že mi neujede ani jeden spoj. Tušíte správně – sci-fi… I nastavil jsem buzzíka (ta věc nebudí, ta věc krutě buzzeruje) na pátou, aby byla nějaká rezerva na venčení (Arčiho) a povinnou resuscitaci (moji). Na to je hodinka tak akorát – kafe, nahodit ksicht, vyvenčit, kafe, vyběhnout – jo, hodinka bude stačit.

A zde se nám počne příběh mírně lišit od původních předpokladů…

V půl šesté mne probral zvuk zápasu Arčiho s budíkem, který si dovolil tuto mírumilovnou šibu probudit takhle brzo. Vyskočil jsem z pelechu jako srnka a vyzkoušel si slavné Horníčkovo “Na kokosáku nezabrzdíš” – sice nemám kokosák, ale Arčiho deka jede taky dobře. Když jsem následně vystoupil z knihovny, překročiv Jiráska, který zde padl na vlast, vedly mé kroky do koupelny. Bohužel jen kroky, tělo zabrzdily dveře – na noc zavírám, nějak jsem zapomněl.

Zde musím poznamenat, že pasta na psí zuby s příchutí kuřete je velmi kvalitní a na její dlouhotrvající chuť nemá ani Orbit bez cukru. Je na čase si dát kafe, tady jen drobná poznámka – kafe patří do hrnku, nikoliv do elektrické konvice (to už je má specialita). Rozhodl jsem se tedy minimalizovat další škody na vybavení domácnosti a jít venčit. Obul jsem si svetr a vyrazil. Po nějakých dvaceti metrech mi něco začalo být divné a vrátil jsem se domů pro psa (kterého jsem vyměnil za notebook, ten venčit nepotřeboval).

A vzhůru do tramvaje. Automaticky Arčimu štípu lístek, když mne napadne jakou má asi šiba kapacitu disku a rozlišení displeje? No, asi bych to neodprezentoval, takže zpět domů a vyměnit psa za notebook. Překvapivě stále ještě nebylo ani čtvrt na sedm, tudíž stíhám. Tramvaj sice zahnula na druhou stranu, než jsem zamýšlel, ale to je naštěstí jedno – Vltavská nebo Holešovice, metro je na obou.

Byl jsem na sebe velmi hrdý, když jsem zpocený jak kůň převalského dorazil v 8.27 do sídla firmy a povolil jsem si i vítězný úsměv na sekretářku. Neutekla. Jen mi s úsměvem číslo pět sdělila, že si mám udělat pohodlí, neb pan ředitel dorazí někdy po deváté…

Sova málem dostala infarkt.

PS: pokud se vám zdá, že něco podobného jste zde již četli, máte výbornou paměť :) Inu, jinej už nebudu.