…tak to stojí za to. Zvlášť se šibou v domě a pátkem na krku. Inu znáte to – den blbec, a nehodlám polemizovat na téma kdo z nás dvou (den a já) tím blbcem je. Zkrátka za to může pátek třiadvacátého a meju si ruce, ok?

Už ráno, které začalo netypicky brzo, okolo osmé, mne mělo varovat, že dnes bude patrně nejlepší zůstat doma a raději vypnout elektriku… A plyn a vůbec. I vstanu, hodím tousty do toustovače a jdu ze sebe udělat člověka. Dnes jsme měli celofiremní focení, takže jsem si dal záležet, bych našim kravaťákům nedělal ostudu. Zrovna se tak snažím dát účesu formu připomínající něco jiného, než supí hnízdo, když slyším na dveře netrpělivě klepat Arčiho. Zuby. Vyletím z koupelny a, no netušili byste, kolik kouře dokáží vyprodukovat hořící tousty. Hodně, přátelé, hodně. Rybník Brčálník v porovnání s tím je prosluněnou pasekou. Po lokalizaci kuchyně jsem přišel na další zajímavý jev – hasiti zapojený toustovač vodou není ten nejlepší nápad. Aspoň jsem si ověřil, kde mám pojistky.

I rozrazím okna a prcháme venčit. Dům z venku vypadal jako bych doma upaloval Husa, ale naštěstí nemám příliš aktivní sousedy, takže to prošlo. V parku jsme následně potkali našeho oblíbeného pitomého černého hovado. Musím se pochlubit, tentokrát jsem jej zvládl. Mé kalhoty to ovšem nezvládly, takže se mi tu smutně suší a vypadají, že by nad nimi ohrnula nos i armáda spásy.

Ale jdeme dále. Do práce jsem dorazil poměrně záhy, což měly na svědomí zejména vydatně namrznuté schody. Přežil jsem, díky za optání, ono to je jen nějakých deset metrů.

Šéf mne vítal s úsměvem lidojeda mezi vegetariány, z čehož jsem usoudil, že o prémiích mluvit nebudeme. A opravdu! Pracovní úspěchy tu ale přepisovat nehodlám – jednak by to nikoho nebavilo a druhak tu práci přeci jen potřebuji. Dalších pět hodin proběhlo bez větších nehod, nepočítám-li jedno zhroucení počítače, ale to patří ke standardní pracovní proceduře. Před focením jsem ještě vyrazil k domovu, abych se hodil do gala a oslnil tak kolegy a zejména kolegyně svým skvělým vkusem a oblekem od Armaniho. Nakonec jsem ale vzal za vděk sakem z tanečních, neb Armani docela kvalitně přitahuje šibí chlupy. Vypadal jsem v tom jako eskymák v kožichu z polární lišky… Aspoň už ale vím, kam si Arči ty chlupy schovává. Nu, ale oblek vzor léta osmdesátá nakonec nebyl takovým fiaskem – jednak mrkváče zase přicházejí do módy a hlavně: jsme expandující společnost, takže jsem se na foto ani nevešel a jen jemně straším na samém okraji. Aspoň že tak.

Tak šup domů, při odchodu si zabouchnout klíče a hurá na poštu, vyzvednout dopis od advokáta. Sám se divím, co mi to píše za tvory. Tak to ale dopadá, když jeden bydlí v domě, který je předmětem dědického sporu a majitelé se jaksi nemohou dohodnout, kdo to nájemné bude vybírat. V ideálním případě bych měl platit činži 3x měsíčně a pokaždé na jiný účet. Klasika, dnes už mne nic nepřekvapí. Ale odepíši mu raději až zítra.

Zpět do práce. Bez klíčů to sice není taková zábava, ale kolegové mne naštěstí nenechali lézt oknem. A opět dvě hodiny klidu. Cestou domů jsem přemýšlel, kde jsem nechal zaparkovaný kajak… Vzhledem k nepřízni počasí se tak venčení odehrálo ve zrychleném režimu. Příjdeme domů, odstrojím psa – mokrý obojek se sundává krásně – odemknu, no a že jsem na něco zapomněl, jsem si uvědomil až podle čvachtavých zvuků přicházejících z postele. Ano, před “odstrojím psa” patří “vydrbu totálně zaprasenou šibu hadrem do sucha”. No nic, stejně jsem chtěl povléci postel, tak už na to aspoň nezapomenu.

A vzhůru vařit. Poučen dnešním dnem jsem se rozhodl odbýt Arčiho konzervou s těstovinami a sobě upatlat gnocchi se sýrem, na tom není co zkazit. Zatímco se na plotně vaří gnočky, těstoviny a ohřívá sýr a konzerva, nalívám si sklenku bílého a po prvním doušku seznávám, že existují příjemnější způsoby sebevraždy, než do sebe nalít olej. Inu je na čase dáti ledničce nějaký řád. A vyhodit olej.

Pokud někoho ještě překvapí, že jsem gnocchi po scezení nasypal k ohřáté konzervě a Arčiho těstoviny zalil sýrovou omáčkou, pak asi nečetl přechozí text a nechápu, jak se sem dostal :D

Inu – když se daří, tak se daří. Tak vám přeji, aby se dařilo, i když se nedaří. A teď mne omluvte, jdu si namazat chleba máslem. Snad přežiju…

4 komentáře na “Když se daří…”

  1. banan napsal:

    Chichichi…to je vtipné, to znám…nedávno jsem důkladně uklidila kuchyň a pak jsem vařila a vzala takovou tu sůl s jódem v té velké kulaté krabičce a vypadlo mi dno a sůl se vysypala do jídla, do konvice s čajem a na sporák, ale hlavně Rexíkovi do kožichu, protože samozřejmě hlídkoval,jestli něco nekápne.
    Takže Arci si ukládá chlupy do skříně, jo? Chichi. Rexík si je nejspíše schovává do pračky, právě jsem vytáhla všechno prádlo plné chlupů! A přitom mi nepřijde, že by línal.¨
    Odbýt se gnočky zní fakt dobře! Rexík měl dnes hermouš /cpu mu tam ty antibiotika,jinak to nesežere/, pak šunku když jsem ho lákala se stříkačkou za zády na vyplachování rány a pak lučinu za odměnu,že jsme to zvládli :).

  2. Ivana z Ba napsal:

    Marty – už som si dlho tak dobre nepoplakala od smiechu – ako teraz nad týmto článkom :) . Prajem vám ale – predsa len – lepšie dni ;) . :)

    Banan – má ešte Rexík rád svoju paničku? Jedno lepšie, ako druhé ;) . Naša Hoshiko sa mi po takýchto skúsenostiach týždeň vyhýba oblúkom…

  3. banan napsal:

    Štěk pro Ivana z Ba: Jojo, schovává se pod stůl, kde se přisaje k podlaze a nejde vytáhnout :), jakmile mě vidí s ušítkem nebo stříkačkou tak zdrhá, proto ta velká spotřeba šunky a sýru :)

  4. […] pokud se vám zdá, že něco podobného jste zde již četli, máte výbornou paměť :) Inu, jinej už nebudu. Publikováno Zář […]

Vyštěkat

Můžete použít standardní HTML tagy a taky Texy formátování!