Dovolili jsme si dovolenou

A že už to safra chtělo Letos první dovča, kterou si to přeci jen chce vybrat dříve, než začne sněžit (Arči nelyžuje). Peripetií se získáním nezískatelné dovolené laskavého čtenáře ušetřím (nelaskavý čtenář nechť jukne na glosy…) a dáme si krátkou cestu do hlubin duše rekreující se šiby a jejího páníka.

Dneska jsme si s šibákem vyrazili na krátkou, cca 10km, procházku kol Klatov. Počasí ideální, okolí psůprosté, ideál. Optimisticky jsme vyrazili směr Zaječí vršek, přezdívaný Zaječák. S šibou. Chyba. V okolí sice už nikdo zajíce neviděl přes pět let, ale to rozhodně není důvod polevit v ostražitosti. A vyplatilo se! Tedy, abych uvedl na pravou míru – vyplatilo se nepolevit v ostražitosti, protože člověk aspoň věděl, za čím že to pes mizí… Zajíc pamětník na nás číhal hned za kukuřičným polem a, pln radosti, si ihned zopakoval v mládí natrénované manévry “zmatení lišky”. Čest jeho památce.

Arčiho se ale podařilo odvolat (na sušenou kachnu) a tak věřím, že zajíc senior možná v lese chytnul třetí dech. My pokračovali dále směrem k údolí. A co se většinou nachází v údolí? Ano, přátelé, rybník! V našem případě šlo o louži 15×20m s vodou průzračnou tak, až se dala krájet. Až mi zase někdo bude tvrdit, že šiby nemají rády vodu, asi se neudržím :) Arči se neudržel taky a zkrátka si musel zaplavat – na té fotce není topící se šiba, nýbrž ve vodě šťastně dovádějící šiba (aby ochránce zvířat nekleplo):

Po cca půl hodině, během které šibidlo důkladně zmapovalo veškeré pobřežní vody a z okolního rákosí vyhnalo dvě kachny, rodinku čírek, užovku a nasraného rybáře, jsme vyrazili dále. Pole již jsou většinou ve stavu “strniště”, což znamená pro šibu pohyb vysokými přískoky a pro okolí značné pobavení (a pro myši infarkt). Takto radostni jsme oběhli Zaječák, Arči ulovil dvě myši (jsme na Šumavě, takže šlo o zdravé “bio-myši” bez umělých sladidel a přísad) a pokračovali směr Čínov a domů. Před Čínovem jsme potkali skupinu stařenek (hmmm, takhle to zní jako procesí… tři byly) “z lesa chroští nesavše”. Dámy byly velice společenské a i Arčimu se líbily, takže jsme v družném hovoru skotačili po strništi v pěti. Pochopitelně došlo i na propagaci plemene, neb “ta krásná lištička” měla značný úspěch. Pro příště ale budu muset vymyslet nějakou důraznější osvětu ohledně shiba inu – rozloučili jsme se totiž ve chvíli, kdy jedné z dam zazvonil mobil. Už vzdalujíc se jsem ještě zaslechl: “Teď jsme, Maruško, potkali krásnýho huskýho”. Hmmm, aspoň jsme zůstali v páté skupině FCI, no ne?

Ale to už jsme byli jen kousek od domova a po překonání dvou polí – kde lovec Pampalini zase chytnul myš (povedlo se mi jí tentokrát zachránit. Sice lehce ožužlanou, ale dýchala. Hodně rychle) – nás čekal zasloužený odpočinek. Jestli budeme takhle akční i zbytek dovolené, tak se snad do práce i začnu těšit…

A ještě jedna fotka, neb fotím jak o život – šibí svačinka. Jako slušně vychovaná šiba si Arči dává ke každému jídlu přílohu, zde je travní salát (hlavní chod byla pochopitelně myš).