Arči se představuje, část 1.

I v životě běžného, kinologicky nezasaženého, člověka se vyskytuje mnoho událostí, které jsou podobné pořízení štěnětě Shiba-inu. Namátkou bych mohl vzpomenout tajfun, stoletou vodu nebo neohlášenou dvouměsíční návštěvu tchýně. Přesto milovníci shib na své pejsky nedají dopustit. A ptáte se proč? Protože šibám sympaticky šibá… Ale vezměme to postupně.

Jak to všechno začalo

Naše domácí zoo už dosahuje poměrně slušných rozměrů delší dobu. Dvě kočky, za asistence stejného počtu králíků a korel, spolehlivě likvidují jakékoliv zdání normálnosti naší domácnosti a k dychtivosti drahé polovičky pořídit si ještě pejska jsem se proto stavěl velice skepticky. Dlouhodobému cílevědomému působení ale nelze odolat, a tak jsem se asi po půl roce přistihl, kterak listuji encyklopedií psů a hledám vhodného kandidáta malého vzrůstu a milé povahy. Teď by se jistě hodila vsuvka pro majitele voříšků všeho druhu – nic proti křížencům, ale vzhledem k vrozenému magnetismu na maléry by nám jistě z maličké chlupaté kuličky časem vyrostla Pučálkovic Amina, tedy žirafa, zvíře do bytu poněkud nevhodné….

Už při prvním listování „katalogem“ mi padli do oka japonští špicové a zejména jejich nejmenší varianta – Shiba-inu – no posuďte sami, není to nádherná liška, tedy pes:

Čím více jsem o šibách potají hledal na webu, tím jasnější se zdála být volba – šibu, nebo nic. Tento razantní postoj byl podložen mimo jiné faktem, že v naší malé republice je v současnosti jen něco přes 1000 šibinek a tak se mi zdálo docela pravděpodobné, že sehnat štěně nebude jen tak a možná zatím nadšení pro pejska opadne. Ach já optimista…

Jedeme pro šibu

Nadšení nejen že neopadlo, ale bylo v relativně krátké době korunováno úspěchem. V červnu (přesněji 10.06.2006) se na chovatelské stanici Hvězda Hané narodili tři šibí kluci a my jsme se na ně jeli podívat. A já byl ztracen…

Jedna věc je se teoreticky připravovat (doporučuji k přečtení, dozvíte se, co to vlastně shiba je – já to tady opakovat nebudu :) a číst si o standardu plemene a druhá držet v rukou malou šibičku, vzhledem nejvíce připomínající lachtana:

Jistě, všechna mláďátka jsou krásná, ale řekněte tomuhle do oušek (oči to ještě nemá, že) – no jsi krásnej, ale nevezmeme si tě. To prostě nejde. Když mne tenhle drobeček ještě nakopl zadníma nohama, bylo jasné, že to bude z těch tří on (vím, že by se štěně mělo vybírat až když je poznat co z něj bude a nebo když aspoň vidí a běhá, ale přijeli jsme zkrátka moc brzo a tenhle lachtan stejně neměl chybu :). Tudíž bylo rozhodnuto že se začátkem srpna naše zoo opět trochu rozroste a přípravy mohly začít.

Z Hané nám pak přicházely další

a další

fotky „našeho“ štěňátka. Tohle byl šibík v necelých pěti týdnech a na druhé fotce je sedmitýdení medvídkoliška :) No a konečně 11. srpna 2006 došlo k nejhoršímu. Tedy nastala ta slavná událost a po krátké čtyřhodinové cestě :) jsme se stali hrdými majiteli něčeho mezi medvědem, kočkou, liškou a řízenou střelou… Tedy hrdými majiteli… pojem majitel navozuje dojem jistého vlastnického vztahu. Tento vztah tady sice je, ale probíhá směrem spíše opačným… Zkrátka a jednoduše – přijeli jsme dva a odjeli minimálně tři (shiba je tak za 1,5). A tady už jej máme doma:

No a teď mne omluvte, právě mi bylo docela zřetelně naznačeno, že se jdeme vyvenčit… Takže to vypadá, že skutečné představení se odkládá na zítra.